Informací je příliš mnoho, kdo má ale čas se tím vším probírat? Možná někdo od novin. Zde je výběr textů, které se tento týden vyplatilo číst podle mě, Jana Kubity, editora hospodářek.
- Tímhle příběhem vás nechci přivést k lítosti nad těmi, kterým se v Česku říká nepěknou zkratkou OSVČ. Kvůli vládním pandemickým opatřením jich velké tisíce přijdou o živobytí. A ta samá vláda se dnes snaží jim ty škody spíš nenahradit než ano. Smutnější je ale snad to, jak se v plné “kráse” ukázalo, že právě tahle socioekonomická kategorie občanů patří v Česku mezi ty, které to mají nejtěžší. Malí živnostníci tu musí žít v neskutečně komplikovaném prostředí stovek nesrozumitelných regulí, musí komunikovat s nemoderním státním aparátem, který je pravidelně dusí přísnými kontrolami, aby je pak v nouzi nechal na holičkách. Protestoval bych, být na jejich místě.
- A teď vám doporučím k přečtení rozhovory se dvěma miliardáři. Oba je poskytli svým vlastním médiím, ale zajímavé jsou i tím, jak zajímavě mluví o důsledcích pandemie a o tom, jak ji jako civilizace prožíváme.
Nejdřív ten bohatší, Daniel Křetínský, který se sám nakazil: “Ovládla mě šílená panika, že jsem nakazil strašnou spoustu lidí. Obvolal jsem všechny, se kterými jsem se potkal – u nás i v zahraničí. Mnozí se nechali přetestovat, celkem 27 osob. A všichni byli negativní. Včetně rodiny, masérky, zubní hygieničky i spolupracovníků ve firmě, kteří kvůli tomu museli být čtrnáct dní v karanténě. Pak ale převládlo obrovské překvapení, jaký průběh může nemoc Covid-19 také mít. Na základě čísel, která jsem pak studoval, mám na problém koronaviru dost jiný pohled, než je ten, který momentálně dominuje.”
A pak Ivo Lukačovič, který trochu váhal s tím, jestli svému Seznamu rozhovor vůbec dát, ale nakonec mu Twitter poradil, že ano, a dokonce i doporučil konkrétního novináře: “Neříkám, že mám krize rád, ale je to vždycky trochu očistný proces. Přiznejme si, že to, jak jsme v roce 2019 žili, asi nebylo ideální. Byla velká už ani ne spotřeba, ale nadspotřeba. Jak říkal komik George Carlin. Že si kupujeme věci, které nepotřebujeme, za peníze, které nemáme.”
Oba rozhovory velmi doporučuju.
- Celá ta dnešní situace nás uvrhla do velmi zvláštního světa. Ještě nedávno by to vlastně nebylo možné, ale dnešní technologie nám nabízejí i v domácích izolacích mnoho snadno dostupné zábavy nebo komunikace. Od hraní digitálních her, přes virtuální prohlídky muzeí nebo celých měst, po možnost přečíst si tisíce knih, aniž by jeden musel vstát z postele. A samozřejmě můžeme mnozí ze svých domovů pracovat. Vede to k velmi zajímavé otázce, kterou na Twitteru položil Michal Kašpárek. Není to vlastně lákavější svět, než byl ten náš dřívější?
- "Lidé si tak zvykli žít v podmínkách neustále krize, že už ani nevnímají, že jejich život se redukoval na čistě biologické podmínky a nemá ani žádnou sociální a politickou dimenzi, ale ani lidskou a citovou,“ uvažuje Agamben a dochází k jasnému závěru: „Společnost, která žije ve stavu permanentní nouze a ohrožení, nemůže být společností svobodnou. Ve skutečnosti žijeme ve společnosti, která obětovala svobodu takzvaným bezpečnostním důvodům, a proto se odsoudila žít ve stavu permanentního strachu a nejistoty.“
- A ještě jeden filozof. “Pandemie je vypouklé zrcadlo, které v nadživotních velikostech ukazuje, kdo je kdo,” říká Václav Němec.
- Roušky jsou velké téma. Fascinující je, jakým se staly fetišem. Je až šokující, s jakou silou se velmi mnoho lidí upnulo k roušce, jako k nějaké svaté relikvii, která nás všechny před zničujícím virem ochrání. Relevantní a snadno dostupné zdroje přece jasně říkají, že to tak není. Lze v tom najít dva zajímavé momenty - ten pozitivní je, že jako jednotlivci umíme přijmout i nepříjemná opatření k záchraně společnosti jako celku (což jsme uměli vždycky, ale je hezké vidět, že jsme to ani v silně individualistické době nezapomněli). Ten negativní je, že jako společnost nepoužíváme zdravý rozum a až příliš doslovně přijímáme nařízení autorit (což tu také nejspíš bylo vždycky, ale v dnešní o poznání vzdělanější a informovanější době by to snad mohlo být i slabší). Dnes se zcela nesmyslně bojíme sundat si roušku uprostřed hlubokého lesa, aby nás náhodou někdo v dáli jdoucí neudal, že porušujeme předpis. Roušky nám zakryly obličeje, ale odhalily něco dost nepěkného v nás.
- Jako malý kluk jsem byl při sledování seriálu o klokanovi Skippym v úžasu nad tím, jak se hlavní hrdina místo do školy odebral každé ráno k domácí vysílačce, pomocí které se spojil se svými učiteli. Velmi se mi to líbilo. A dnes jsou na tom desetitisíce dětí podobně. Třeba takhle.
- Je velmi těžké soudit, která ze strategií jednotlivých států je nejlepší. Ale podívejte se na Švédy. Jdou na to o dost jinak než třeba my tady v Česku.
- Tak, a jestli je na vás toho koronaviru už trochu moc, a na mě už tedy ano, tak pojeďte na výlet. S trempíkama.
Dobré čtení a hlavně pevné zdraví
jk
