Často citovaným zdrojem v tuzemských médiích se v poslední době stal Eurostat. Z jeho dat o inflaci totiž vyplynulo, že Česká republika měla v dubnu nejvyšší inflaci mezi 27 zeměmi Evropské unie. Nezasvěcený příjemce těchto zpráv by snadno mohl získat dojem, že jde o alarmující vývoj a že České republice nezbývá než se uchýlit pod ochranná křídla Evropské centrální banky a vzdát se nezávislé měnové politiky.

Tyto závěry však vycházejí zřejmě z nepochopení, proč není zdravá nulová, nebo dokonce záporná inflace, jak funguje měnová politika a jak na tom česká ekonomika byla v předvečer propuknutí koronavirové pandemie. V případě tuzemské inflace, která se mimochodem v květnu po šesti měsících vrátila pod tři procenta, a tedy zpět do tolerančního pásma kolem dvou procent cíle České národní banky, jde naopak o zdravý projev fungujících vazeb v ekonomice, které se v mnohých vyspělých zemích jakoby "zadrhly". Domácí svižný růst cen v posledním zhruba roce byl především důsledkem dlouhodobé konjunktury a s ní spojené nejnižší nezaměstnanosti v EU v letech před koronavirem, která tlačila na spotřebitelskou poptávku a růst cen.

Hrdě, byť poněkud nostalgicky, si přiznejme, že česká ekonomika si do propuknutí koronavirové pandemie "užívala" starostí "dobrých časů". Prožili jsme vlastně oněch pověstných sedm tučných let.

Zrychlený růst cen v posledních čtvrtletích nebyl výsledkem působení nějakého abstraktního domácího "inflačního klimatu" - a tím méně pak důkazem nesprávné či neefektivní měnové politiky ČNB. Inflace naopak odrážela naprosto hmatatelné faktory, jejichž společným jmenovatelem byl zejména dlouhodobý růst domácí ekonomiky. Ten se projevoval silným napětím na trhu práce, kdy počet volných míst zdaleka převyšoval počet nezaměstnaných, rekordně nízkou nezaměstnaností, a naopak historicky nejvyšším podílem ekonomicky aktivních obyvatel. To vše vyústilo ve velmi svižný růst mezd, zvyšování spotřeby českých domácností, a tedy i jejich životní úrovně!

Prakticky všechny moderní centrální banky již více než dvě dekády usilují o inflaci kolem dvou procent. Právě toto tempo meziročního růstu spotřebitelských cen je považováno za odraz jakési ideální provozní teploty dané ekonomiky. Tato hladina totiž na jedné straně není příliš vysoká, aby bránila udržitelnému hospodářskému růstu, ale současně je dostatečná pro zachování bezpečné vzdálenosti od hranice deflace. Konstrukce spotřebitelského koše a metody a postupy využívané při sběru dat o vývoji cen pro účely změření inflace nemohou ani při nejlepší vůli a snaze pracovníků statistických úřadů odrážet zcela věrně změny ve složení reálné spotřeby domácností, stejně jako odfiltrovat čistý růst cen od růstu kvality zboží a služeb. Změřená inflace proto mívá ve vyspělých státech tendenci ke zkreslení směrem vzhůru. I z toho důvodu je dvouprocentní cíl inflace považován za lepší vyjádření cenové stability než úsilí o nulovou inflaci. Druhým důvodem je skutečnost, že cílování malého kladného tempa cenového růstu poskytuje určitou pojistku před dlouhodobým poklesem cen, který s sebou obvykle přináší odklad spotřeby a investic a následný ekonomický útlum.

Některé zahraniční centrální banky nám vývoj inflace v posledních letech tak trochu záviděly. Mnohdy totiž ve stejnou dobu stále bojovaly s tím, jak inflaci a inflační očekávání zvýšit na úroveň svých cílů a tím do bezpečné vzdálenosti od pásma zhoubné deflace. Například ECB musela proto v loňském roce po čase znovu přikročit k použití nekonvenčního měnového nástroje, když obnovila svůj program nákupu aktiv a současně snížila svou hlavní úrokovou sazbu ještě hlouběji do záporných hodnot.

V podobném stadiu vývoje byla česká ekonomika a měnová politika ČNB naposledy v období kurzového závazku před několika lety. Určité kontrolované mírné "přestřelování" dvouprocentního inflačního cíle proto bylo vědomou součástí strategie hladkého ukončení kurzového závazku a následného plynulého opuštění nulové dolní hranice úrokových sazeb. ČNB se tím vědomě chtěla vyhnout situaci, kdy by se brzy po opuštění kurzového závazku v dubnu 2017 musela uchýlit k jeho opětovnému použití.

Současně však platí, že pokud si dáme poslední vývoj do delší časové perspektivy, v případě České republiky vůbec nemůžeme hovořit o nějakém dlouhodobě vysokoinflačním prostředí! Meziroční inflace od roku 2016 do současnosti činí v průměru 2,1 procenta, od roku 2015 pak dokonce jen 1,8 procent. To samo o sobě ukazuje na velmi přesné a nevychýlené plnění dvouprocentního cíle ČNB.

Související
11. 6.

Inflace dnes vypadá jako relikt minulosti

Komentář Radomíra Jáče V uplynulých měsících se inflace vydala k poklesu. Platí to jak o české ekonomice − data za květen nevyjímaje −, tak obecně napříč...

Pozorovaný vývoj inflace v posledních čtvrtletích by navíc neměl být pro žádného ekonomického komentátora či analytika překvapením. Loňské prognózy ČNB i výhledy z dílny jiných institucí totiž dočasné zvýšení inflace nad horní hranici tolerančního pásma cíle koncem loňského a v první polovině letošního roku předpovídaly. A všichni se poměrně vzácně shodovali také v tom, co toho bude (bylo) příčinou.

Nečekaný příchod koronavirové pandemie však přinesl do této naší domácí "idylky" rychlou a nepříjemnou změnu. Doznívající domácí proinflační prostředí bylo nemilosrdně rychle vystřídáno silnými recesními a protiinflačními tlaky vlivem bezprecedentně hlubokého poklesu české i světové ekonomiky. Citelně oslabené domácí cenové tlaky na pozadí zchlazení situace na trhu práce převáží nad dočasným proinflačním vlivem oslabeného kurzu koruny, a inflace tak koncem letošního roku i s úrokovými sazbami, které ČNB v březnu a květnu snížila o dva procentní body téměř na nulu, klesne k dvouprocentnímu cíli.

Slyšet lze v posledních týdnech i hlasy, že současná úroveň inflace je argumentem pro zavedení eura, protože v eurozóně je inflace výrazně nižší. Přitom platí, že domácí měnová politika byla v posledních letech přísnější než měnová politika ECB, a tedy inflaci až donedávna brzdila. V období od srpna 2017 do února 2020 vzrostla základní úroková sazba ČNB o 2,2 procentního bodu. Kdybychom byli součástí eurozóny, inflaci bychom měli za podmínek nejnižší nezaměstnanosti v EU kvůli dlouhodobě nízkým, a dokonce záporným sazbám ECB zřejmě ještě vyšší, než tomu v posledních letech bylo!

Navíc platí, že po případném přijetí eura by se dlouhodobý růst domácí cenové hladiny o něco zrychlil. Dlouhodobé reálné rovnovážné posilování české koruny, které doprovází růst efektivity a produktivity české ekonomiky a naší životní úrovně, by se totiž již z definice nemohlo nadále projevovat v tendenci k postupnému nominálnímu zpevňování koruny, jejíž kurz by byl trvale, neodvolatelně zafixován. Ekonomické dohánění zbytku eurozóny by se tudíž nutně projevilo v určitém navýšení rozdílu mezi mírou inflace u nás a ve vyspělé části Evropy.

Pokud bychom tedy měli hodnotit plnění inflačního cíle, a tedy plnění zákonného mandátu ČNB, kterým je udržování cenové stability za podpory udržitelného ekonomického růstu, v posledních letech lze konstatovat, že ČNB z tohoto srovnání vychází lépe než mnoho jiných centrálních bank.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru