Spoluautor Černé knihy komunismu historik Karel Bartošek, žijící ve Francii, vydal v letošním roce u pražského nakladatelství Paseka českou verzi publikace Doznání archívů, Praha - Paříž - Praha 1948 - 1968. Vydání v pařížském nakladatelském domě Seuil vyvolalo v polovině devadesátých let velký rozruch a rozproudilo znovu diskusi o komunismu.

České vydání nese název Zpráva o putování v komunistických archívech, Praha - Paříž 1948 - 1968. Od původního textu se podstatně liší.

Vaše kniha vyvolala ve Francii před čtyřmi lety velkou odezvu a zároveň polemiku v souvislosti s Arturem Londonem a jeho dílem Doznání. Čím si vysvětlujete mnohdy až negativní přístup? Myslíte, že někteří Francouzi nejsou schopni přijmout historická fakta a odmítají boření mýtů?

Ne, v polemice kolem mé knihy šlo tehdy o jiný problém. Ti nejagresívnější kritici - v hodnocení knihy byli v naprosté menšině - nebyli komunisté, představitelé francouzské komunistické strany, ať již jako historikové nebo novináři. Byli to lidé, kteří měli velice blízko k paní Londonové a kteří zřejmě, jí inspirováni a tlačeni, po mně tzv. šli. Jejich argumenty nebyly racionální, věcné a netýkaly se fakticity knihy. V českém vydání je argumentace vztahující se ke vzniku Doznání a k jeho autorovi Londonovi ještě znásobena, protože jsem tam dal některé věci, které ve francouzském vydání nebyly.

Ve Francii byly argumenty proti mně politicko-ideové anebo zpochybňovaly mou osobnost. Ve smyslu, že beru lidem hrdinu, zatímco doba jej potřebuje. Říkal jsem, když potřebujete hrdiny, nabídnu vám pár hrdinů, kteří jsou odbojáři. Ve Francii byli například Marie a Oldřich Dubinovi, kteří byli odbojáři, byli v lágru a po válce pomáhali lidem, kteří přicházeli do Francie. O nich se skoro nemluví. Ale proč nikoho nezajímají? Protože Dubina byl označen ve 30. letech za trockistu. A London o něm také zpravoval jako o škodlivém živlu atd. Takže útoky na mou knihu byly spíš z této strany, od lidí, kteří byli kolem paní Londonové a argumentovali politicky, ideologicky nebo osobními útoky. Připomínali, jaké blbosti jsem psal, když mi bylo dvacet let, a podobně.

Čím se česká verze knihy liší od francouzského vydání?

Ve Francii jsme ji doplnili asi sto stranami příloh, dokumentů, z nichž nejpočetnější příloha byly dopisy napsané před smrtí lidí odsouzených ve Slánského procesu. Vzhledem k tomu, že jsem to už česky publikoval, nepokládal jsem za nutné udělat tento typ příloh. Ve Francii bylo důležité, aby čtenáři viděli, na čem je založena má argumentace. Pak jsem udělal jinou strukturu knížky. Ve francouzském vydání byla kapitola o Londonovi závěrečnou. Tady je na začátku. Vyřadil jsem některé věci, které se týkaly represí v Československu, protože o tom již tady knížky jsou. Struktura českého vydání je tedy jiná, doplnil jsem je pasážemi, kde shrnuji své přemýšlení o tom, jak francouzská levice vnímala represi, fenomén Doznání a jakým způsobem diskutuje o komunismu. Pro mne je to jiná knížka než ta, jež vyšla ve Francii. Je sevřenější, čistší a svobodnější.

V jakém smyslu by kniha měla přispět k většímu poznání naší historie?

Žádný autor nemůže odhadnout, jak jeho knížka bude čtená. Na to odpovědí čtenáři, a ti jsou různí, s určitou generační a individuální zkušeností. V čem kniha může přispět k poznání komunismu? Zdá se mi, že především ve dvou směrech - jednak je to příspěvek k poznání fungování mezinárodního komunistického aparátu. Bez něho by komunistické hnutí neexistovalo tak, jak existovalo. Proto se v knize zmiňuji třeba o financích atd.

A druhá věc je postavení Prahy. O tom se asi povedou spory, ale Praha podle mne ve fungování komunistického aparátu hrála ohromně významnou roli. Nikdy jsem samozřejmě nepopíral, že to byla Moskva, která byla pro aparát, včetně financování nebo řízení, rozhodující. Ale Praha z důvodů, které v knize vysvětluji, měla v období studené války velice významné místo v praxi mezinárodního komunistického aparátu včetně praxe policejní a konspirativní. Z tohoto hlediska myslím, že je to knížka, která přispívá k poznání komunistického hnutí nejen mezinárodního, francouzského, ale i československého a českého. Možná hlavní hrdinkou knížky je Praha magická, Praha - "komunistická Ženeva".

Jaký jste měl dojem při putování českými archívy? Čím se situace v tomto směru liší od jiných zemí?

Titul knihy se nám zdál nakonec jako nejvýstižnější pro to, co je jejím obsahem. Původně jsem chtěl, aby se v titulu objevila Praha, teď je v podtitulu Praha - Paříž 1948 - 1968. A je to skutečně zpráva o putování v archívech. A pokud jde o československé nebo české archívy, tak se mi zdá, že Česká republika je zemí, kde jsou archívy pravděpodobně nejvíc přístupné, pokud jde o novověké období. Že tu je velice málo věcí nebo fondů, snad jenom s výjimkou fondu kontrarozvědky, které by nebyly přístupny nejen historikovi, ale i vám. A archívy jsou zlatým dolem historie. Nemyslím si, že toto je poslední slovo. Bude také nutné, aby archívy byly více uspořádány, a ony zatím nejsou, protože je málo archivářů a peněz. Bez archívů se dějiny dělat nedají.