Ani poté, co kritici jeho poslední knihu zčásti zle strhali a také stockholmský Nobelův výbor tímto snad nejznámějším současným německým spisovatelem i tentokrát pohrdl, nepomýšlí Günter Grass ve svých sedmdesáti letech na to, že by se stáhl ze scény nebo umírnil. Téměř na den přesně před 25 lety byl Nobelovou cenou za mír vyznamenán Heinrich Böll a mnozí už tenkrát soudili, že toto ocenění nemine ani Grasse. Ve čtvrtek 16. října se tento "věčný čekatel Nobelovy ceny", jak ho jednou nazval list The Washington Post, dožil 70 let. 

"Bubeník" a "lamentátor", jak se také Grassovi říká podle titulů dvou jeho knih (Plechový bubínek a Žabí lamento), má za sebou bohatý život s vrcholy i hlubinami, protože se nikdy jako umělec neuzavíral do věže ze slonoviny, nýbrž se vždy považoval za "citoyena" ve smyslu francouzské revoluce - tedy za občana s povinnostmi vůči společnosti, který se musí vměšovat. A vměšovat se Grass chce znovu hned v příštích volbách do Spolkového sněmu, tentokrát na straně rudo-zelených. Jako řečník SPD už vystupoval pro Willyho Brandta ve volební kampani roku 1969, v roce 1992 ale ze strany vystoupil.

Grass je veřejným moralistou, aniž by ovšem chtěl hrát roli "svědomí národa". Chce ale dopomoci ke slovu těm postiženým, jinak "němým" lidem. "Odkaz Heinricha Bölla je v dobrých rukou," soudí Grassův přítel, kolega a "spolubojovník" Walter Jens ve svém pozdravném listu, uveřejněném v týdeníku Stern. Jens oceňuje Grasse jako mistra forem, velkého románu a přesně vypointovaného vyprávění.

Do historie literatury vstoupil Günter Grass především svou gdaňskou trilogií Plechový bubínek, Kočka a myš a Psí léta. Průlomem v jeho literární tvorbě byl především román Plechový bubínek, jehož se dodnes prodalo už přes čtyři milióny výtisků a jehož filmová verze byla korunována Oscarem.

V 80. letech začaly v Grassově díle výrazně zaznívat civilizačně-kritické tóny, které se projevily především v apokalyptickém románu Potkanka. Ve své poslední knize Široké pole, vydané v roce 1995, se Grass znovu pokusil spojit literární "bubnování" s politickým. Jeho široce pojatý pokus o napsání dlouho očekávaného "románu o změně" po - podle Grasse - "absolutně nezdařeném" německém znovusjednocení, ale kritika přijala převážně odmítavě.

Pravdou je, že v něm Grass přespříliš propadl polemicko-politickému tónu a zanedbal při tom literární melodii.
Navzdory všemu svému pesimismu se ale Günter Grass nikdy nezdráhal vstoupit do kulturněpolitické arény - ať už na půdě PEN klubu nebo ve Svazu německých spisovatelů nebo jako předseda berlínské Akademie umění, v níž je uchováván i jeho archív.