Náš boj proti ústředním mocnostem Rakousko-Uhersku a Německu na východní frontě první světové války má své počátky v tzv. České družině, vytvořené z Čechů a Slováků trvale usedlých v Rusku. Několik set prvních starodružiníků bylo přiděleno k ruským útvarům už během října 1914. V lednu 1915 vznikl z ruských Čechů a z válečných zajatců Československý střelecký pluk, o rok později dokonce první brigáda. Ani potom však k hromadnému nasazení českého vojska nedošlo, roty a čety působily i nadále jenom u vyšších ruských štábů.

Jak to bylo s legiemi

Příležitost zasáhnout do první světové války dostala Československá brigáda teprve při letní ofenzívě ruské armády v roce 1917 v prostoru západně od Tarnopolu u Zborova. Po dlouhých staletích se na válečné scéně objevil opět samostatný český bojový útvar. Proti československým plukům stály na rakouské straně 86. maďarský pluk a 35. pěší pluk z Plzně. Vítězství naší brigády znamenalo mnohem víc než jenom vyhranou bitvu. Získali jsme důvěru Prozatímní vlády a nábor rakouských zajatců do československého vojska přestal být omezován. Díky tomu vznikl na Ukrajině během několika měsíců armádní sbor, který měl téměř 40 tisíc zkušených a disciplinovaných vojáků.
Všechny úvahy a plány, kde by Češi a Slováci mohli na straně Spojenců zasáhnout, se však koncem roku 1917 zhroutily. V Petrohradě vypukla revoluce, zemi zachvátila občanská válka. Začalo období činů, za něž byly československé legie heroizovány i zatracovány. Dočkaly se jak nekritického obdivu, tak výčitek, že nespasily staré Rusko před bolševiky nebo naopak nepodpořily ideu světa bez vykořisťovatelů.
Když v březnu 1918 uzavřela sovětská vláda s Německem mír, začala být přítomnost našich vojáků v Rusku problematická. Slovanské Rusko, od kterého mnozí očekávali, že se stane záštitou samostatného československého státu, to Rusko, pro které šli ze zajetí znovu na frontu, je zradilo. Cílem Čechoslováků byl boj s ústředními mocnostmi až do úplného vítězství, programem nové sovětské vlády naopak mír okamžitý, bez náhrad a bez anexí.
Na území Ruska naše legie už proti Rakousko-Uhersku a Německu bojovat nemohly. Československé vojsko v Rusku bylo proto koncem ledna 1918 prohlášeno za část (dosud vlastně neexistující) autonomní československé armády ve Francii. Vznikla paradoxní situace. Brestlitevská smlouva zavazovala sovětskou vládu k demobilizaci armády a k výměně zajatců. A přitom se na sovětském území pohyboval ozbrojený armádní sbor z rakousko-uherských zajatců, prohlašující se za součást francouzské armády. Po složitých jednáních byla mezi našimi legiemi a sovětskou stranou uzavřena smlouva o ozbrojené neutralitě a našem ústupu před německou armádou přes Vladivostok do Francie. Zpočátku probíhala evakuace spořádaně a s výjimkou vojenských akcí při obraně železničního uzlu Bachmače také klidně. V polovině března 1918 opustila poslední vlaková souprava s našimi legionáři Ukrajinu. Problémy se však objevily ještě dřív, než vlaky dojely k Volze. Dostali jsme dovolení projet Sibiří, ale beze zbraní. Po pravdě řečeno, patřily naše zbraně ruskému státu, ale jet neozbrojeni neklidnou zemí bylo nemožné. Nakonec došlo k dohodě o odevzdání jenom části výzbroje. Odsouhlaseno to bylo oficiálně i ve Stalinově telegramu 26. března 1918: "Čechoslováci se přepravují ne jako bojová jednotka, ale jako skupina svobodných občanů, majících u sebe známá množství zbraní pro svoji ochranu proti útokům kontrarevolučních živlů." Ještě před koncem dubna byla část jedné divize, asi 5000 mužů, ve Vladivostoku. Většina našich jednotek tam však přijela až o mnoho měsíců později. Do jejich života zasáhla událost, známá jako čeljabinský incident.

Čas jednání, čas kompromisů

Šlo vlastně o nešťastnou náhodu. Z vlaku s rakousko-uherskými válečnými zajatci, který projížděl 14. května 1918 dopoledne nádražím v zauralském Čeljabinsku k západu, vyletěl kus železa a smrtelně zranil jednoho z našich legionářů. Transport byl okamžitě zastaven a údajného viníka, maďarského zajatce, naši na místě probodli bodákem. Omluvit se takový čin nedá. Jenomže při válečném organizovaném vraždění má spravedlnost úplně jiné zákony než v míru. O tři dny později začal čeljabinský sovět událost vyšetřovat. Když se dostavili svědkové, byli ihned uvězněni. A stejně dopadla i legionářská delegace, která přišla na sovět intervenovat. Pak už naši ztratili trpělivost. Ráno 17. května byl Čeljabinsk legiemi obsazen, zajatci osvobozeni a sovětské oddíly zahnány na útěk. Moskevská vláda reagovala na tuto demonstraci síly 25. května Trockého telegramem: "Všechny sověty jsou povinny a plně odpovědny za to, že Čechoslováci budou ihned odzbrojeni. Každý Čechoslovák, který bude přistižen na železnici ozbrojený, budiž na místě zastřelen. Každý ešalon, v němž se ukáže byť jen jeden ozbrojenec, budiž vyveden z vagónů a zavřen do zajateckého tábora."
Tím skončil čas vyjednávání a kompromisů. Když pak byly vlaky s československými jednotkami na několika místech skutečně napadeny, rozhodlo velení postupovat dále vlastním pořádkem. Společně s těmi částmi našich legií, které v té době ještě neodjely z evropské části Ruska, se podařilo během léta obsadit Penzu, Kazaň, Simbirsk, Ufu, Jekatěrinburg, Samaru, Čeljabinsk, Omsk, Tomsk, Krasnojarsk i Irkutsk. Posledního srpna byla celá trať od Volhy až po břeh Tichého oceánu pod československou kontrolou.
U československých legií hledali a také nacházeli ochranu protibolševické jednotky, bývalí důstojníci, eseři i menševici. Ti všichni doufali, že je Čechoslováci zbaví sovětů. Štábů a velitelství měla ruská armáda dost, bojové útvary však téměř žádné. Zatímco nová vláda disponovala koncem roku 1918 už relativně dobře organizovaným a vyzbrojeným vojskem, protisovětské síly byly nejednotné a stále více ztrácely dobrovolnou podporu obyvatelstva. Na podzim 1918 se v ruské občanské válce začala karta měnit v náš neprospěch. Očekávaná pomoc spojeneckých ozbrojených sil nepřicházela, 10. září musely legie vyklidit Kazaň a krátce nato i Simbirsk a Samaru. Navíc došlo k události, která demokratické cíle našeho odboje zpochybnila. V noci ze 17. na 18. listopad odstranil admirál Alexandr Kolčak v Omsku dočasnou sibiřskou vládu složenou z demokratů, socialistů i menševiků a vyhlásil svůj program vrátit Rusko do poměrů z dob carského režimu.

Zlomový rok 1918

Po německé kapitulaci a vzniku Československa přestal existovat poslední rozumný důvod, proč z Ruska co nejrychleji neodjet. Ať si Rusové vyřídí své záležitosti sami. Jaký smysl má umírat za Kolčaka, který prolévá řeky krve. Válka skončila, všem se chtělo domů. Převoz desetitisíců legionářů z Vladivostoku do vlasti mohly však provést jenom vítězné velmoci. A ty měly docela jiné politické i ekonomické zájmy. V listopadu 1918 přijel na Sibiř Štefánik se slibem, že intervence velmocí bolševiky smete a potom vojáci pojedou domů přes Moskvu. Francouzský generál Maurice Janin, který Štefánika doprovázel, byl představen jako vrchní velitel všech sibiřských spojeneckých vojsk. Těch se však na Sibiři nikdo nikdy nedočkal.
Počátkem roku 1919 vypuklo na Sibiři protikolčakovské povstání; obrana magistrály byla stále obtížnější a vojenská situace nepřehlednější. Některé partyzánské oddíly Sibiřanů prý přešly od bolševiků k bělogvardějcům a zpět i více než desetkrát. Kolčakova armáda se hroutila, jedinou bojeschopnou silou zůstala Rudá armáda a československé legie.

Transsibiřská magistrála

Bez Spojenců a skutečné účasti ruského národa ztratil další boj legií smysl, naše vedení muselo proto začít vyjednávat. Dne 7. února 1920 byla asi 300 kilometrů před Irkutskem v železniční stanici Kujtun podepsána dohoda o příměří:
Aby odsun Čechoslováků probíhal v odstupu 350 verst (asi 375 km) od postupujících sovětských vojsk, bude mít přednost před veškerou ostatní dopravou. V každém vlaku pojede smíšená sovětsko-československá komise. Sovětská strana zabezpečí potřebné uhlí a pomůže organizovat železniční dopravu. Trať, tunely a mosty musí zůstat nepoškozené, lokomotivy s vagóny pro evakuaci budou ve Vladivostoku předány sovětské straně. Čechoslováci se zavázali ponechat v Irkutsku Kolčaka a po odjezdu posledního československého ešalonu z města předat zlatý poklad.
Po pádu Kazaně 10. srpna 1918 bylo třeba k dopravě ruského pokladu ze zlatých mincí carského Ruska a zlatých slitků sto vagónů. Za třináct měsíců jich stačilo pouze osmadvacet. Oficiálním předáním 5143 beden a 1678 vojenských vaků zlatých slitků a zlatých mincí carského Ruska dne 1. března 1920 naše boje s vojsky sovětské vlády skončily. Dohoda o příměří byla oboustranně dodržována, poslední transport přijel do Vladivostoku počátkem června.
Naši legionáři v Rusku žili ve zcela jiných podmínkách než ti, kteří bojovali v Itálii nebo Francii. Po čeljabinském incidentu zůstali sami proti všem. Žádný úřad se jim nestaral o potraviny, oblečení, zbraně nebo střelivo. Padesátitisícová armáda musela všechno nezbytné pro své přežití zajistit vlastními silami. To znamenalo obstarat obilí, nechat je semlít, nakoupit desítky tisíc kusů ovčích kožešin, založit armádní obuvnické, krejčovské, sedlářské, zámečnické a truhlářské dílny, provozovny na výrobu mýdla apod. Mnoho zboží bylo dováženo se značným rizikem z Dálného východu, Číny a Mongolska. Díky organizačním schopnostem a nápaditosti příslušníků našeho vojska se v podnicích řízených Čechoslováky vyrábělo tolik, že část produkce mohla být dodávána Rusům. Také opravy magistrály prováděli čeští železničáři a řemeslníci. Ve speciálních provozech byly vyráběny kolejnice, mostní konstrukce, náhradní díly lokomotiv, telefony, akumulátory a další součástky. Ze zisku továren na výrobu doutníků a drobné galanterie, které jsme založili v Omsku, byla např. v Jekatěrinburgu zřízena ortopedická dílna na protézy pro zmrzačené československé i ruské vojáky.
Na sibiřské magistrále spolehlivě fungovala legionářská pošta, hrálo se divadlo, šedesátičlenný orchestr pořádal koncerty pro československé i ruské publikum. Naše vojsko zřídilo na Sibiři sedm nemocnic a ve vlastním nakladatelství vycházely české a slovenské noviny i časopisy.
První Čechoslováci přijeli do Vladivostoku v dubnu 1918, první ze 42 transportů odplul 15. ledna 1920. Ti, kteří Rusko opouštěli za dva roky na podzim jako poslední, spatřili vlast koncem listopadu 1920. Cesta z Vladivostoku do Evropy vedla buď Tichým oceánem přes USA, Kanadu a Atlantik, nebo kolem Číny, Indickým oceánem, Rudým a Středozemním mořem do italského Terstu. Do Československa bylo přepraveno více než 72 tisíc osob, mezi nimi i mnoho Rusů; našich vojáků se vrátilo asi 56 tisíc. Na bojištích evropského Ruska, v sibiřské stepi, i v tajze kolem magistrály zanechali českoslovenští legionáři 3652 padlých a 739 nezvěstných.

9288 kilometrů

Sibiř má úplně jiná měřítka, než na jaká jsme u nás zvyklí. Sto kilometrů není žádná vzdálenost, sto pelmeňů žádné jídlo, litr vodky žádné pití. Sibiřské rozměry má i železniční magistrála, která od počátku dvacátého století spojuje evropské Rusko s Dálným východem.
Rychlík Rossija jezdí z Jaroslavského nádraží v Moskvě do Vladivostoku přes Jaroslavl, Vjatku (Kirov), Perm, Jekatěrinburg (Sverdlovsk), Ťumeň, Omsk, Novosibirsk, Krasnojarsk, Irkutsk, Ulan-Ude, Čitu a Chabarovsk. Dvě stě kilometrů za Čitou se trať ve stanici Karymskaja dělí na dvě větve. Po amurské to jsou do Vladivostoku ještě tři tisíce kilometrů. Naše legie však mohly jet mnohem kratší cestou po východočínské železnici, která vede k Tichému oceánu mandžuským územím přes Charbin.
Myšlenka vybudovat železnici, která by spojovala Petrohrad a Moskvu s územím na východ od Uralu, vznikla sice už ve třicátých letech minulého století, s její stavbou se však začalo až o šedesát let později. Z mnoha projektů bylo nakonec vybráno řešení, které nejlépe respektovalo složité geologické podmínky a přírodní překážky - sibiřské veletoky Ob, Jenisej, Angaru a Amur, stovky kilometrů močálů a bažin, mohutné hory, tisíce kilometrů neprostupné tajgy, i oblasti věčně zmrzlé půdy. Mnohaleté rozhodování urychlil strach z rychle se modernizujícího Japonska. Základní kámen gigantické stavby, která měla umožnit přesuny ruských pozemních sil z centrálního Ruska na Dálný východ, položil v roce 1891 ve Vladivostoku následník trůnu Nikolaj Alexandrovič, budoucí car Mikuláš II. První vlaky projely po magistrále, nejdříve jednokolejné, v roce 1901. Poslední etapa výstavby skončila v roce 1916, kdy byl zprovozněn most přes Amur.

Čtyři města na magistrále

Jsou sibiřská města, která vděčí magistrále za vznik a rozkvět, jiná naopak po dokončení železnice svůj dřívější význam ztratila. Takový je např. osud Novosibirska, dnes třetího největšího ruského města, a starobylého Tomska.
Když na jaře 1893 roztály ledy, zakotvilo u ústí malé říčky Kamenky do Obu několik lodí Západosibiřské paroplavby. Tam, kde byly oba břehy skalnaté, začala stavba 795 metrů dlouhého železničního mostu přes jednu z největších řek naší planety. Malá osada pro dělníky a techniky se během pěti let rozrostla na desetitisícový Novonikolajevsk. Zatímco z několika srubů na břehu Obu vzniklo miliónové město, v roce 1925 přejmenované na Novosibirsk, v nedalekém Tomsku s téměř čtyřistaletou historií se zastavil čas. I když byla z Tomska do stanice Tajga na 80 kilometrů vzdálené magistrále postavena spojka, přestože hned od počátku po ní jezdily dva vlaky denně, městům spojeným přímou tratí s Moskvou už konkurovat nemohl. Naštěstí! Žádný bouřlivý rozvoj a moderní výstavba, žádné nové centrum na místě malebných kupeckých domů zdobených dřevěným krajkovím. Teď si lze jen přát, aby architektonická pohádka nespadla dřív, než si její jedinečnost a nenahraditelnost uvědomí i noví tomští Rusové.
Krasnojarsk je téměř miliónové město na Jeniseji, zamořené ve své pravobřežní části štiplavým dýmem z komínů desítek strojírenských i chemických závodů. Do neporušené tajgy a skalního města, známého jako Krasnojarské stolby, se však dostanete z centra během půldruhé hodiny městským autobusem a sedačkovou lanovkou z chrudimské Transporty, starou čtyřicet let.
Krasnojarsk měl svou železniční stanici už v roce 1895. A zároveň s ní také velké opravny lokomotiv a vagónů i vybavení k údržbě trati. V 18. století ovlivnila rozvoj města výstavba moskevského traktu (pozemní obchodní cesty mezi evropským Ruskem a Dálným východem). Před sto lety se provinciální Krasnojarsk začal měnit na nejprůmyslovější město centrální Sibiře díky magistrále. Most, který tehdy spojil oba břehy Jeniseje, patřil k divům techniky, a jeho projektant byl na světové výstavě v Paříži v roce 1900 vyznamenán zlatou medailí.
Když jsem přijel do Krasnojarska v říjnu 1989, šest týdnů po tom, kdy bylo město opět zpřístupněno cizincům, zeptali se mě při jedné besedě studenti Krasnojarského institutu kosmické techniky: "Víte, že od léta 1918 až do prosince 1919 měli Krasnojarsk v rukou Běločeši?" Při poslední návštěvě mě přátelé povodili po místech, která přítomnost československých vojáků za občanské války dodnes připomínají. Jedním z nich bylo krasnojarské nádraží, kde 25. října 1918 proběhl soud s okamžitým vykonáním rozsudku nad skupinou Rusů usvědčených z organizování teroristických akcí při obsazování města našimi legiemi. Když československé vojsko počátkem roku 1920 Krasnojarsk opustilo, převzaly v něm moc sovětské jednotky. S nimi sem přišel také Jaroslav Hašek. Jeho tehdejší bydliště, přízemní dřevěný kupecký dům v centru města, už dávno nestojí. Teď je tam panelák s deskou: Na tomto místě stál dům, ve kterém od února do června 1920 žil český spisovatel Jaroslav Romanovič Hašek. Ani slovo o tom, s kým nebo proti komu tehdy bojoval.
Mnoho sibiřských měst má jméno po řece, která jimi protéká. Řeka Om dala jméno Omsku, na břehu Tomu vyrostl Tomsk, na Jeniseji leží Jenisejsk, u řeky Abakan stejnojmenné hlavní město oblasti Chakasie. U soutoku Irkutu s mohutnou Angarou stojí od roku 1652 Irkutsk, východosibiřská metropole, konečná stanice na pouti vyhnanců nepohodlných v blízkosti petrohradských nebo moskevských gosudarů, útočiště děkabristů i spisovatelů Radiščeva a Černyševského. Transsibiřská magistrála zkrátila týdny a měsíce klopýtání odsouzenců po moskevském traktu na pouhou stovku hodin. Nejen na památku nešťastníků z minulého století byly v Irkutsku odhalovány pomníky a desky. Do dnešních dnů tu zůstalo také svědectví o popravě českého strojvůdce E. Špačka, který stál na druhé straně fronty než legie. Česky vynesený ortel byl vykonán 19. července 1919.
Když přišly do Vladivostoku na jaře 1918 první jednotky československé armády, bylo městu na břehu hlubokého zálivu v jižní části poloostrova, připomínajícího svými obrysy mravenečníka, teprve 58 let. Záliv, který dostal jméno Zlatý roh, se stal ideálním přístavištěm rybářských, obchodních i válečných lodí. Část přístavu patří dodnes šedým příšerám s radary, raketami a naježenými hlavněmi děl všech možných ráží. Právě kvůli nim chybělo heslo Vladivostok desítky let v turistických průvodcích a pozvání cizince do města nebylo až do roku 1993 víc než zdvořilostní fráze.
Téměř sedmisettisícový Vládce východu patří bezesporu k nejmalebnějším přístavům celého Ruska. Jeho městské čtvrti byly postavené na terasách po kopcích, z nichž jsou překrásné výhledy na Japonské moře, členité pobřeží, ostrovy za průlivem Východní Bospor i na neprostupnou tajgu ve vnitrozemí. Příroda se tu bránila civilizaci urputně do posledního dechu. Už byla rozestavěna elektrárna, když v centru města napadl policistu usurijský tygr; z Vladivostoku byl už položen podmořský telegrafní kabel do Nagasaki, a přitom nezávadnou vodu musely přivážet lodě až z Japonska. Dostat se sem z evropského Ruska nebylo nikdy snadné. Parolodím z Oděsy trvala cesta tři měsíce, vlaku po transsibiřské magistrále tři týdny. V květnu 1997 zvládl rychlík Rossija trasu Vladivostok - Moskva za 156 hodin, Boeing 757 bez mezipřistání za 9 hodin a 10 minut.
Ve městě zahlceném ojetými japonskými auty a mikrobusy jsem hledal, co tu ještě po osmdesáti letech připomíná naše legie: vitrína s vybledlými fotografiemi v národopisném muzeu, pamětní desky se jmény nebo jen počty zabitých vojáků a civilistů v místech, kde došlo k přestřelkám. Nebýt přátel z Dalněvostočnogo gosudarstvennogo universitěta, sotva bych se dověděl, že jsme za občanské války měli ve Vladivostoku i svůj kulturní dům. Dokazuje to ruský nápis na měděné desce nalezené při rekonstrukci tramvajové tratě u nádraží: Tuto budovu, Česko-slovenský dům, zakládáme 29. června 1919 ve městě Vladivostoku na památku hrdinství bratrských československých vojsk při osvobození od bolševiků. Zhotoveno za Prozatímní všeruské vlády v čele s admirálem A. V. Kolčakem, za prezidenta Československa T. G. Masaryka, předsedy vlády K. Kramáře, hlavního velitele na Dálném východě generála Dmitrije L. Chorvata, hlavního velitele československých vojsk na Dálném východě generála Čečka, velitele města podplukovníka Vuchterleho a československých architektů a pracujících. 29. června 1919.
Mořský hřbitov na jihovýchodním předměstí Vladivostoku založili ještě v době rusko-japonské války. Nedaleko oddělení pro nejstatečnější ruské námořníky tam má vedle 87 kanadských a anglických hrobů své pomníčky i 492 našich legionářů. Moje fotografie z těch míst za mnoho nestojí; bez ohledu na to, že bylo květnové poledne, přivál vítr od moře mlhu a všechny záběry rozostřil dušičkovou náladou. Na zpáteční cestě ke hřbitovní bráně mě došel člověk s lopatou: "Zatím jsme se k Čechoslovákům nedostali. Jistě jste si ale všiml, že kanadské hroby už máme upravené."
Při cestě z Dálného východu jsem se svěřil společnosti Transaero, jedné z několika desítek odnoží bývalého Aeroflotu. Na rozdíl od ostatních má v inventáři výhradně boeingy a na palubě mladé letušky.
Ještě než odbavovací budova Vladivostok zmizela za letadlem v nízkých mracích, stačil jsem přečíst na letištním radaru známý nápis TESLA - první pozdrav země, vzdálené v té chvíli téměř celých dvanáct hodin letu.