Investiční životní pojištění nabízí na papíře a v prezentacích pojišťováků řadu výhod. Vedle pojištění se klient může těšit z přibývajících peněz na účtu a z daňových výhod. Teoreticky. V české realitě jde často o systémově špatný produkt a nekalé obchodní praktiky ne nepodobné řádění tzv. „šmejdů“.

Jedná se přitom o problém, který zasahuje velkou část populace. Neplatných smluv investičního životního pojištění s nulovou spořící složkou může být i více než 100 tisíc a celková výše způsobených škod se počítá v miliardách.

Jak zajistit, aby se podvedení klienti efektivně domohli přiměřené náhrady? U hromadných škod je vždy třeba si s ohledem na procesní ekonomii klást otázku, jak lze problém vyřešit rychle, levně a dostupně. Jako zdaleka nejvhodnější řešení se jeví kolektivní uplatňování spotřebitelských nároků.

V České republice se kolektivní vymáhání používá velice zřídka a o jejich praktickém rozšíření v oblasti spotřebitelského práva se ani dostatečně nediskutuje. A a to i přesto, že se Evropská komise a především pak komisařka Věra Jourová v poslední době snaží právě o to, aby se kolektivní nástroje ochrany spotřebitele v členských státech EU prosadily výrazněji.

Pomůže německý recept?

Čeští zákonodárci aktuálně sice zkouší tento nedostatek napravit návrhem zákona o hromadných žalobách, ale již od listopadu minulého roku bojují s mohutným odporem ze strany zástupců průmyslu reprezentovanými Hospodářskou komorou a zejména pak bankovní asociací. Hrozí, že předlohu prosazovanou končícím ministrem Robertem Pelikánem nová hlava resortu hodí do koše. Přitom právě ve finančním sektoru nalezneme celou řadu hromadných problémů, ať již to jsou jednostranné změny smluvních podmínek nebo nepřiměřené výše bankovních poplatků.

Před měsícem Evropská komise uveřejnila návrh směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů (COM(2018) 184 final), který má ambici zakotvit původně německý institut tzv. „sdružených žalob“ jako celoevropské řešení.

Tento článek má za cíl odpovědět na následující otázku: bylo by s institutem hromadných žalob vyřešení otázky neplatných smluv o životním pojištění snazší, anebo jsou dnešní právní a regulatorní instrumenty dostačující?

Systémové problémy by v ideálním případě neměly vznikat vůbec, protože by měly být včas detekovány v legislativního procesu. Pokud se přece jen v praxi vyskytnou, lze je ex ante, tedy předem, řešit prostřednictvím efektivních regulačních nástrojů dohledu nebo může v krajním případě ex post, neboli následně, znovu intervenovat dohled nebo zákonodárce.

Pokud však všechny tyto instrumenty tržnímu selhání nezabrání, může spotřebitel stále ještě dosáhnout nápravy smluvních disbalancí – a případně i náhrady způsobené škody – podáním žaloby u civilního soudu.

Mezi instrumenty ex-ante, které jsou schopny účinně ochránit před nekvalitními produkty či nedůvěryhodnými zprostředkovateli, můžeme zmínit produktové kontroly, ukládání zákazů, anebo udělování licencí. Otázka je, zda mohly být v rámci produktové kontrola ČNB ex ante zakázány pojistné smlouvy s nulovou pojistnou částkou.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

 

V liberální tržní ekonomice, kterou národní hospodářství České republiky je, se ex ante produktová kontrola jeví jako paternalistická, což limituje její efektivní využívání. Problematikou životního pojištění jako spoření se sice ČNB zabývá už dlouhá léta, ale místo přímého zákazu tohoto produktu nebo autoritativního vyjasnění pojmů ČNB zaujala spíše váhavý postoj. Centrální banka jako regulátor na svém webu spotřebitele na existenci tohoto problému konkrétně neupozornila (jiné problémy). 

Na konci srpna 2013 ve svém Dohledovém benchmarku č. 5/2013 ČNB o těchto produktech uvedla : „Jde-li o produkty životního pojištění, neměla by propagace ve vztahu k pojistnému produktu obsahovat tvrzení, že se jedná o formu spoření peněžních prostředků nebo součást spořících programů apod., které by mohly vyvolat záměnu.“

Ministerstvo financí však produkt prostřednictvím zákona o daních z příjmů pomocí zvýhodnění i nadále podporovalo a zprostředkovatelé jej ve velkém množství prodávali bez ohledu na vyšší pojistnou částku.

Případ Štork: rekordní pokuta a ponechaná licence

Co se týče licencování a ex-post kontroly pojišťovacích zprostředkovatelů, představuje reprezentativní příklad řízení vedené proti Lukáši Štorkovi. V roce 2010 ČNB nejdříve svým rozhodnutím určila, že se Lukáš Štork mezi lety 2003-2008 svými aktivitami vícekrát ocitl v rozporu s potřebami a zájmy klientů, když zamlčoval podstatné informace o nákladovosti produktu investičního životního pojištění (2010/2998/570). Pokutu mu ale neuložila.

Následně pan Štork klienty, kteří chtěli ukončit nevýhodné pojistné smlouvy a neplatili dohodnuté částky, zažaloval z titulu dlužného pojistného. V roce 2013 mu pak ČNB sice nakonec udělila rekordní pokutu ve vyšší 6.000.000,- Kč (2013/5704/570), ale licenci mu odebrat nemohla, protože to zákon č. 38/2004 Sb., zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí v tehdejším znění neumožňoval. Zda tato vysoká pokuta skutečně podobné pojišťovací zprostředkovatele od nekalých praktik odradila, zůstává otevřené, jisté však je, že pan Štork sám více než sto tisíc a možná i milión neplatných smluv způsobit nemohl. Rozhodnuti ČNB se navíc na jejím webu hledá velice obtížně, národní banka na podobné nekalé praktiky spotřebitele, pokud je mi známo, výslovně nikdy neupozornila. Byl postup ČNB adekvátní? Představa ČNB, že průměrný člověk pravidelně kontroluje obsah webu ČNB a že tak zveřejněním výše uvedené informace došlo k důsledné ochraně práv a oprávněných zájmů spotřebitelů, je v lepším případě alibistická a v horším případě naivní. V nejhorším případě pak slouží zájmům pojišťoven. Docházíme tak k závěru, že v případě neplatných smluv o životním pojištění veřejnoprávní mechanismy vymáhání nefungovaly dostatečně rychle a účinně.

Téměř beznadějný boj s převahou a nedůslednými soudy

Jako druhá, úroveň vymáhání pro poškozené se nabízí civilní soudní proces. V něm spotřebitelé mohou individuálně zahájit civilní spor pro neplatnost pojistné smlouvy a nárokovat si zaplacené pojistné zpět. Mohou se také bránit vymáhání dlužného pojistného ze strany velkých pojišťoven jako AXA nebo Česká pojišťovna.

Od podání žaloby však spotřebitele odrazuje trvání a náklady civilního řízení. Velkou roli hrají i obavy ze zjevné převahy právního zastoupení druhé strany. Problematiku ještě více komplikuje skutečnost, že soud prvního stupně často nedostatečně zjišťuje skutkové okolnosti smluvního ujednání. Soudní moc se nezabývá záznamy z jednání mezi stranami, natož aby zkoumala, zda spotřebitel na základě jasných a srozumitelných kritérií mohl předvídat a vyhodnotit – v těchto případech vypočítat ekonomické důsledky, které pro něj ze smlouvy plynou (např. celkové náklady, viz eurokonformní výklad SDEU Kásler C-26/13 body 73 a 74.)

Rozsudek může změnit zavedenou praxi

Aktuální rozsudek Městského soudu č.j. 25Co 430/2017-190 ze dne 8. března 2018 ve věci Pojišťovny České spořitelny a.s., Vienna Insurance Group tyto nedostatky podrobně uvádí a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 vrátil věc k novému rozhodnutí s odůvodněním, že tento neprostudoval záznamové archy a vycházel tak z nesprávných skutkových zjištění.

Zároveň s tím roste i množství nálezů finančního arbitra, které se s otázkami neplatností životního pojištění nebo omylu spotřebitele o povaze příslušného produktu detailně vypořádávají (např. FA/SR/ZP/770/2016-4, FA/SR/ZP/211/2014-3).

Řízení před finančním arbitrem má řadu výhod: je velice důkladné, kvalitní a dokonce bezplatné (více zde). Problémem je ale jeho přezkoumatelnost soudem. To celý proces prodlužuje.

Je na místě položit si otázku, zda by s ohledem na procesní ekonomii, tedy se zaměřením na náklady, čas a výsledek, nebylo vhodnější spojit některé žaloby do společného řízení, aby soudy nemusely každý případ řešit zvlášť.

Aktuální kolektivní instrumenty v České republice

V České republice aktuálně existuji dva kolektivní instrumenty: jednak zdržovací žaloby dle § 83 občanského soudního řádu, a jednak takzvané společné řízení dle § 112 OSŘ. V druhém případě soud může v zájmu hospodárnosti řízení spojit do jednoho společného řízení věci, které mají osobní nebo věcnou souvislost.

Bohužel ani jedna z těchto dvou možností není v praxi v kontextu spotřebitelských sporů příliš využíván. Za posledních třináct let nebylo u českých soudů podáno ani 20 zdržovacích žalob. Statistická data o druhé variantě, spojování spotřebitelských žalob do společného řízení, nejsou dostupná. Příliš často se tak ale dít nemohlo, protože integrovaný systém informování spotřebitelů o probíhajících sporech u českých soudů samozřejmě neexistuje a spotřebitelé se tak nemohli dozvědět, že jejich konkrétním problémem se již nějaký soud zabývá.

Zdržovací žaloba by teoreticky mohla řešit otázku, zda je pojistná smlouva s nulovou pojistnou částkou obecně neplatná investice, ale další konkrétní problematiku už existující smlouvy tento žalobní typ samostatní nevyřeší. Za tímto účelem měl český zákonodárce do právního řádu zavést tzv. individuální follow-on-procesy, které by se v návaznosti na soudní zjištění neplatnosti zabývaly otázkou plného odškodnění spotřebitelů .

Co se týče porušení informační povinnosti např. s ohledem na náklady pojištění smlouvy, mohou být zdržovací žaloby užitečné, ale odškodnění měla řešit zároveň každý poškození zvlášť. Kdyby soud spojil podobné neplatné smlouvy stejného zprostředkovatele, bylo by možné řadu žalob sice vyřešit najednou, otázkou však zůstává, v jaké míře si uzavřené pojistné smlouvy v daném případě byly podobné. Otázkou omylu spotřebitele se soud hromadně zabývat nemůže, tyto věci bude muset vždy řešit individuálně.

Jak problém řeší Evropa

Za účelem vyšší efektivity byly zdržovací žaloby spojeny s žalobami na náhradu škody ve čtyřech členských státech EU: ve Švédsku, Španělsku, Nizozemsku a v Bulharsku. Jiné členské státy jako Německo, Rakousko a Belgie připouštějí tzv. vzorové nebo sběrné žaloby, které jsou velice efektivní a odrazující. V Nizozemsku existuje poměrně úspěšný institut uzavření kolektivního smíru (WCAM), což se projevilo při řešení aféry Dieselgate, kdy mnoho majitelů vozů z jiných členských států - mezi jinými i majitelé pocházející z České republiky - přistoupili k již probíhajícímu WCAM procesu, protože věřili, že se v jeho rámci spíše domohou odškodnění.

Skutečné skupinové žaloby jsou v Evropě mnohem vzácnější, ale rovněž existují: ve Francii od roku 2014, v Polsku od roku 2009, dále v Itálii a Litvě a od 1.1.2018 také v Maďarsku. Zmínit je třeba též některé specifické druhy žalob typu actio popularis, které jsou ve Švédsku, Portugalsku, Španělsku a Maďarsku poměrně efektivní, avšak pouze zřídka používané instrumenty. Aby české procesní řízení odpovídalo výzvám globalizace a digitalizace, je nutné, aby i Česká republika v nějaké formě zavedla institut hromadný žalob.

Reprezentativní žaloby místo žalob hromadných?

Dostáváme se k otázce, zda by českému soudnímu prostředí vyhovoval model reprezentativních žalob, který v návrhu směrnice podle německého vzoru prosazuje Evropská komise.

Návrh umožňuje spotřebitelským organizacím, aby podávaly žaloby v zastoupení všech spotřebitelů. Jako žalující musí splňovat určitá minimální kritéria dobré pověsti: musejí být řádně založeny, jejich účelem nesmí být zisk a musejí mít oprávněný zájem na zajišťování dodržování příslušného práva EU. V případě žalob na kolektivní náhradu škody by tyto organizace musely soudům nebo správním orgánům prokazovat svou finanční způsobilost a původ svých financí používaných pro účely dané žaloby.

Reprezentativní žaloby by mohly být podávány i subjekty založenými ad hoc (tedy pro účel konkrétní žaloby). Velice důležitou vlastností těchto žalob je, že je možné za účelem ochrany zájmů spotřebitelů domáhat se nápravy formou náhrady škody, opravy, výměny zboží, snížení ceny a v neposlední řadě též ukončení smlouvy nebo vrácení kupní ceny.

Návrh směrnice prosazuje kolektivní mimosoudní vyrovnání, které by podléhalo soudní kontrole, a zavádí velice zajímavé procesní novum: v následných soudních řízeních o náhradu škody by platilo, že rozhodnutí soudu či dohledového orgánu o porušení právních předpisů ze strany obchodníka by představovalo nevyvratitelný důkaz, který by platil i v jiném členském státě unie. Takové novinky zcela určitě přinášejí pozitivní změnu, jedinou otázkou je, zda by spotřebitelská sdružení nová práva opravdu využila. Panují totiž vážné obavy, že z důvodu nedostatku finančních prostředků a nemožnosti přijímat financování od třetích stran české spotřebitelské organizace tyto úkoly nebudou schopny plnit. Podobně jako v případě podávání zdržovacích žalob.

Pokud zákonodárce transponuje budoucí směrnici tak, že podání tzv. reprezentativní žaloby deleguje na spotřebitelské organizace, lze doporučit, aby paralelně s tím umožnil hromadné žaloby. Rozhodně by mělo být možné spojit reprezentační žalobu se zjednodušeným následným individuálním procesem na náhradou škodu, kde by první rozhodnutí soudu či dohledového orgánu o porušení právních předpisů ze strany obchodníka sloužilo nevyvratitelný důkaz.

Autorka působí v Ústavu státu a práva AV ČR