Jak vysvětlit lidstvu, že potřebuje nové Apollo: Projekt je lepším řešením chudoby než rozvojová pomoc

Anna Durnová přibližuje kontrastní pohled na efekt pořízených fotografií z Měsíce, které kritici mise Apollo vnímali jako symbol odcizení v podobě šedé mrtvé krajiny v kontrastu k životu na Zemi. Nicméně přesně rozdílné vnímání tohoto kontrastu temné vesmírné šedi a barevného života, rozdílu mezi vnímáním smysluplnosti mise a psychologického efektu smysluplnosti našeho života a naší role na Zemi považuji za důvod přinést jiný pohled.

Text Anny Durnové je třeba číst jako esej, jako okno do doby, ve které se debata nad Apollem vedla, nikoli jako její názor na současný vesmírný program nebo dopady programu Apollo. Z textu je přesto znát, že dilema, kam zacílení veřejných prostředků přinese více dobra, jí je jistě blízké. Následující text nabízí jiný pohled na společenské dopady programu Apollo a smysl velkých technologických projektů.

Nebylo a dodnes není snadné obhájit vesmírné mise před veřejností, která má osobní zkušenosti s chudobou. Nicméně považuji za podstatné zmínit, že vesmírné mise měly a mají na naše životy praktické dopady, a to i co do potírání chudoby a rasové segregace. Především na základě zkušeností z programu Apollo to byla právě NASA, kde se celá řada společenských problémů aktivně řešila.

V nedávném filmu Skrytá čísla (Hidden Figures) jsme si mohli například připomenout, že to byly právě chudé Afroameričanky, které nakonec vypočetly klíčové trajektorie misí Gemini i Apollo. Jedna z nich, Katherine Johnsonová, následně od prezidenta Obamy dostala prezidentskou medaili svobody za svou vůli se ve svém vědeckém bádání nevzdat a stát se tak symbolem boje za svobodu menšin. Ve světle úspěchu těchto matematiček bylo nadále nepředstavitelné, že by na vědeckých pracovištích NASA zůstaly toalety oddělené podle ras. Mluvit tedy dnes o klukovských snech bílých mužů je možné z perspektivy toho, co Apollu předcházelo, ale jen stěží toho, co po něm následovalo.

Na asteroidech se bude těžit, to je jisté. Česku nesmí ujet vlak, říká Nikola Schmidt vytvářející národní strategii planetární obrany

31. 3. 2018 ▪ 12 min. čtení

Pokud jde o upozadění problémů s chudobou ve prospěch klukovských snů, lze se zaměřit i na celou organizaci programu Apollo. Mezi subdodavatelskými firmami byly všechny představitelné obory, na 200 tisíc firem a řádově miliony lidí, kterým program Apollo dal práci. Dodnes je zaměstnanost klíčovým argumentem kongresmanů při podpoře vesmírného programu. I proto se často s jistou mírou nadsázky mluví o vesmírném průmyslu, a nikoli výzkumu, protože smyslem není tolik zkoumat, ale vyrobit. Vesmírný průmysl tak má dnes primární cíl – zaměstnávat. A to ve velkém i v dělnických profesích. Pěkně je to vidět při pohledu na raketu NASA Space Launch System (SLS), která stála už 25 miliard dolarů, ale stále nelétá. Zatímco SpaceX létá se svým (sice menším) Falconem 9, přistává, znovu jej používá a jeho vývoj nepřekročil pět miliard dolarů. Smyslem Falconu 9 bylo radikálně snížit výdaje na vynesení nákladu na oběžnou dráhu. Smyslem SLS je udržet v práci celou populaci lidí, kteří v raketovém průmyslu pracují.

Chudobu lze jistě řešit různými způsoby, nicméně z klasické kritiky liberálního míru vyplývá, že přímé investice do rozvojových programů mohou sice zajistit okamžité potřeby lidí, ale jen těžko změní společenskou strukturu a průmyslovou infrastrukturu.

Program Apollo je zcela bezesporu naprostým základem amerického úspěchu ve vývoji elektroniky a z toho vyplývající současné globální dominance. Zda to řeší chudobu, či nikoliv, není problém průmyslu ani politicky motivované vesmírné mise Apollo, ale sociální politiky, která to v USA tradičně nemá jednoduché.

S podobným projektem v globálním měřítku bychom problém chudoby skrze sociální politiku mohli řešit jako ryze globální politické téma, a nikoliv jako téma rozvojové pomoci bohatých chudým. Globální přístup řešení chudoby z pozice demokratické autority by byl bezesporu i legitimnější než rozvojová pomoc zasahující do kulturně odlišných oblastí, protože by si ji na základě principů subsidiarity řešily lokální oblasti tak, jak to známe z EU.

Problém tedy nespočívá v tom, že by jeden stát neměl investovat do obrovského technologického projektu, a namísto toho jet řešit chudobu do všech koutů světa rozvojovou pomocí, problém spočívá v tom, že nemáme globální projekty typu Apolla, které by chudobu řešily zaměstnaností a sociální politikou.

Vesmírný program není jen o hračkách bílých snílků, ale o fundamentálním základě dnešní infrastruktury, která nám poskytuje globální pohled na svět. Ať už se jedná o meteorologické satelity, systém Copernicus nebo telekomunikační satelity, jsme na vesmírných instalacích přímo závislí, přitom neexistuje demokratická autorita, která by nám občanům planety za společenskou smlouvu, a tudíž naše daně, tuto infrastrukturu zajišťovala. Chudoba je pak přímým důsledkem prudce zbohatnuvší části světa, která tyto technologie vyvinula, a dokázala je chudým vložit do rukou, aby je využívali.

Typickým obrazem této situace jsou 4G vysílače napříč celými afghánskými horami. Zde je primární dopravní prostředek osel, ale primární komunikační prostředek mobil. Osel nestojí nic, platba za mobil směřuje i z těch nejchudších částí světa do globálních korporací, které daní v daňových rájích.

Řešením je zcela jistě globální demokratická autorita s vlastním parlamentem a vesmírným programem. Všechny tyto aplikace, a to ať už z principu věci, že ve vesmíru je vše nad celým glóbem a Země je jedinou oázou života široko daleko, nebo z prohlubující se závislosti na infrastruktuře instalované firmami na oběžné dráze, mají konstitutivní charakter směrem ke globální identitě a ke globální autoritě. Pro kontrolu infrastruktury ve vesmíru budeme dříve nebo později potřebovat entitu s demokratickou legitimitou, aby mohla s potřebnou autoritou korporace regulovat a přerozdělovat z ní vyplývající benefity. Ostatně to přerozdělování nám už dnes v obecném smyslu přikazuje mezinárodní kosmické právo.

Mezi další oblasti spjaté s chudobou, na které má vesmírný program od dob Apolla zásadní dopad, patří tradice mezinárodního práva s počátkem v roce 1967, kdy byla podepsána OST, Vesmírná smlouva (Outer Space Treaty). V ní se s bezprecedentním historickým úspěchem podařilo ukotvit kosmopolitní principy společenského uspořádání ve vesmíru oproti vztahům na Zemi, které jsou bohužel stále rozparcelované do sociálně vykonstruovaných národních států. Zde bych rád podotkl, že Anna Durnová ve své eseji používá slovo “kosmopolitní“ v pejorativním smyslu poukazujícím na bohaté bílé muže z center amerických velkoměst (ačkoliv na Apollu pracovaly miliony lidí napříč celými USA), zatímco slovo “kosmopolitní“ z filozofie znamená především rovnost všech, neboť všichni patří ke globální, kosmopolitní komunitě. 

Základními principy hýbajícími mezinárodními vztahy ve vesmíru jsou ujednání, že vesmír je prostor celého lidstva (province of mankind), že ostatní planety nejsou prostorem pro vyhlášení nezávislosti a předmětem nárokování národních států (national appropriation) nebo že aktivity ve vesmíru musí být vykonávány ve prospěch všech států (benefit and interest of all countries) nebo také že státy se nesmí vzájemně v přístupu do vesmíru a na všechna místa ve vesmíru omezovat. Jedná se tedy o ryze kosmopolitní ideje zakotvené v mezinárodním právu, které v jiných rovinách mezinárodních vztahů nemají obdoby.

Celá tato tradice má v dnešní debatě obrovský vliv. Na mezinárodním poli dnes aktivně probíhají diskuse o legálnosti těžby asteroidů. Firmy jsou připravené, státy jako USA nebo Lucembursko dokonce přijaly zákony, které těžbu za určitých podmínek umožňují. Nicméně centrální bod debaty na půdě OSN je otázka, jak se budou sdílet benefity vyplývající z těžby. Zvlášť v těžbě asteroidů je to nesmírně důležité téma, protože jeden na drahý kov bohatý asteroid přitažený k oběžné dráze Země může zlikvidovat pozemský trh, což by počet chudých jenom zvýšilo.

Korporace paradoxně volají po globální regulaci, než do těžby asteroidů budou investovat, protože jim národní zákony v USA nebo Lucembursku nemají šanci zajistit dlouhodobou udržitelnost jejich byznysu právě proto, že ony národní zákony nereflektují kosmopolitní zájmy ukotvené v mezinárodním právu. Pokud se OSN jenom přiblíží k nápadu, že by těžařské firmy měly platit poplatky (praxe v telekomunikacích běžná) nebo snad i odvádět část zisků, které by putovaly do rozvojových programů, začne se z OSN stávat silnější politický aktér, což státy přirozeně nechtějí. Nicméně zkušenost s Evropskou unií je dostatečně silný argument pro to, že není nepravděpodobné, aby v OSN v příštích letech k podobnému ujednání nakonec došlo. To vše díky vesmírnému programu a z něj vyplývajícímu precedentu neexistence teritoria národních států mimo Zemi.

V neposlední řadě by další vědecké vesmírné mise bez úspěchu programu Apollo byly jen těžko představitelné. Řada lidí by namítla, že lety s lidskou posádkou jsou zbytečně drahé a že s nástupem robotiky bychom dnes stavěli stejné, ne-li větší teleskopy, jako bude například ten Jamese Webba. Nicméně důraz na kvalitu a spolehlivost se u letů s lidskou posádkou přirozeně klade více.

Není to tedy jen o technologickém rozvoji, ale i o prohloubené vzájemné závislosti uvnitř obrovského týmu lidí, který zřetelně mění mezilidské vztahy, neboť pár lidských životů astronautů závisí na milionech lidí zapojených do celého programu. Navíc mají astronauti po návratu kosmopolitně posunuté i vnímání světa. Zkušenost východu slunce každých 90 minut a neviditelnost hranic mezi státy v nich stimulují tzv. efekt všeobecného přehledu, který studoval Frank White po desítky let. Fotografie vycházející Země za Měsícem po prvním průletu Apolla se stala symbolem ekologické reflexe a naší role na Zemi.

Lidské společnosti nutně potřebují stmelující aktivity, mají-li být schopny kolektivně rozhodovat o často podstatnějších věcech. Vědí to například i skauti. V dnešní době až absurdně se prohlubujícího důrazu na osobní svobody ve smyslu “mohu si dělat, co chci“ bychom kolektivní sounáležitost a chuť si vzájemně naslouchat potřebovali. Mluví-li tedy Durnová o prohlubující se propasti mezi chudými lidmi a těmi s bílými klukovskými sny jako o zárodku dnešní nedůvěry ve vědecké závěry, o falešných zprávách a celém všeobecném probíhajícím rozkladu důvěry v elity jako o problému s kořeny v projektech typu program Apollo, rád bych zde argumentoval přesně opačně: absence podobných programů, jako bylo Apollo, je tím důvodem, proč nás zajímají naše osobní problémy víc než problémy lidstva jako celku, ačkoliv se nás bezprostředně týkají.

Klimatická změna je obrovskou příležitostí, jak jako lidstvo můžeme něco dokázat, a tradice vesmírného výzkumu nám v tom může zcela zásadně pomoci. Základní problém je v tom, že moc globálních korporací přerostla moc států, kterým k jejich rozhodování dáváme moc my, voliči.

Vesmírný program, kolonizace jiných planet, život na oběžné dráze, to vše se bude řídit kosmopolitním mezinárodním právem. Stejně jako naše ústava stojí na Základní listině lidských práv a svobod, bude muset marsovská ústava stát na Vesmírné smlouvě (Outer Space Treaty), protože jinak to město na Marsu bez násilí nepostavíme. Ve vesmíru nebudou korporace nadřazené rozdrobeným státům. Ke vzniku Vesmírné smlouvy dopomohla studená válka, protože pro Sovětský svaz bylo tehdy snazší se přiklonit ke kosmopolitním idejím než nechat Američany obsadit Měsíc, a stejně budou uvažovat globální korporace i při kolonizaci Marsu. Budou potřebovat legitimitu svých činů a ta vyplyne z mezinárodního kosmického práva, které jejich klukovské sny zdaní tak, aby se řešila chudoba na Zemi.

Jsme dnes a denně svědky toho, že se toto téma na mezinárodním poli takto diskutuje. Nejen z pozice delegátů na půdě OSN nebo odborníků, ale i z pozice korporací, protože i ty potřebují k úspěchu vládu práva, kterou jim ve vesmíru neposkytne národní stát, ale globální autorita.

Autor Nikola Schmidt je politolog, zakladatel dvou start-upů a podílí se na národní strategii planetární obrany pro Českou republiku.