Pocta Jaroslavu Kuberovi, konzervativci s upřímnou starostí o růžová tanga ministryně financí

Nezdálo se ale, že se chtějí jen pobavit. Kromě originality, sdělnosti a humoru nabízely Kuberovy promluvy každému, kdo chtěl poslouchat, i něco víc. Podle názorového naladění buď iritující provokaci, která nutila formulovat podobně pregnantně protinázor, což osvěžovalo debatu, nebo, pokud jste s ním souhlasili, vtipný argument podporující základní názorové nastavení.

Upřímně řečeno nevím, o čem mluvil Kubera v sobotu ve Vysočanech. Ale živě si vzpomínám na podobnou debatu z předsálí jednoho z předcházejících kongresů, kde se Kubera vymezoval vůči elektronické evidenci tržeb.

Říkal tehdy, že zatím bude stát vědět jen to, že někdo něco kupuje, ale za chvíli bude jasné i to, co kdo si kupuje. A že by například ani ministryni financí asi nebylo příjemné, kdyby se provalilo, že si kupuje růžová tanga.

Zemřel předseda Senátu Jaroslav Kubera. Bylo mu 72 let

20. 1. 2020 ▪ 12 min. čtení

Kubera tím samozřejmě nechtěl jen pobavit auditorium. Ale hlavně říci, že elektronizace, digitalizace a evidence všeho je potenciálně zatraceně nebezpečný instrument pro společnost, která je založená na individualitě a ochraně soukromí. Vtip byl jeho prostředkem k hájení principů, kterým věřil.

Někdo samozřejmě může říci, že Kubera byl staromilec, ale těžko popřít, že někdy mířil do černého. Například dvousečnost technologického rozvoje, kterou viděl a dokázal vtipně karikovat, identifikujeme každým dnem stále více.

Na druhu stranu je nepochybné, že Jaroslav Kubera nedokázal v plné šíři vidět všechny reálné problémy současného světa spojené například se změnou klimatu.

Nad jeho poznámkami, že z toho, že loňský rok byl nejteplejší od roku 1775, nelze nic vyvozovat, "protože tato časová hranice je z vesmírného hlediska nezaznamenatelná", lze jen lomit rukama.

To ale neznamená, že Kubera byl ignorant klausovského typu. V posledním novoročním projevu pravil: "Musím říci, že se k naší planetě nechováme dobře. Klimatické konference nás ovšem nezachrání. Budeme muset začít každý sám u sebe."

Což nám mimoděk ukazuje asi nejpodstatnější odkaz Jaroslava Kubery. Ten spočívá v silném a upřímném místním akcentu.

Kubera byl lokálním patriotem severočeských Teplic. Miloval je a vedl je v pozici starosty a posléze primátora 24 let. Osmnáct let byl za Teplicko senátorem.

To, že coby ódeesák vyhrával volby v Sudetech, v bezprostředním sousedství zpranýřovaného Mostecka, v regionu inklinujícímu z frustrace k vulgárnímu bolševickému levičáctví a extremismu všeho druhu, je něco neuvěřitelného.

V Praze se dvacet let říkalo, že by zdejší volby vyhrála i Klausova tenisová raketa. V Teplicích by vyhrál i Kuberův popelník. Vypadá to podobně, ale ve skutečnosti je to opačný princip. Zatímco v Praze by tehdy vyhrál kdokoli z ODS a to kvůli celkovému naladění voličů, v Teplicích vyhrávala ODS navzdory jejich náladě - jen a pouze kvůli Kuberovi. Věděl, co chce, věděl, jak s lidmi mluvit, jak jim ukázat, že jeho vidění světa promítnuté do praktických receptů může být správné a efektivní.

Ještě v roce 2013, kdy ODS byla úplně na dně a v celostátních volbách dostala 7,76 procenta, Kuberova teplická tvrz držela - o rok později tady ODS dostala v komunálních volbách skoro 27 procent - a to jen a pouze díky Kuberovi. Jaroslav Kubera zkrátka ukázal, že něco jako politický determinismus neexistuje. Že je možné silou osobnosti a osobního příkladu lidi přesvědčit, že systém založený na osobní odpovědnosti, neredukované zcela jen na osobní prospěch, může být v jakékoli situaci funkční.

Což se nakonec projevovalo i v poslední době v Kuberově politice v pozici předsedy Senátu. Tvrdohlavě trval na tom, že navštíví demokratický Tchaj-wan, i když mu za to prezident Miloš Zeman favorizující všemožně Čínu, vyhrožoval ztrátou přátelství a na novoročním setkání ho - doufejme symbolicky - praštil holí.

Na druhou stranu Kuberova osobitost se projevovala i tak, že viděl čerty všude možně.

"Politická korektnost je dovedená ad absurdum, takže na svobodu slova můžeme už jenom vzpomínat. Nemůžeme říkat, co si myslíme, bojíme se, že se brzy budeme bát si to jen myslet," prohlásil například v novoročním projevu. Obava o svobodu slova vyslovená druhým nejvyšším ústavním činitelem v přímém televizním přenosu byla mírně bizarní záležitostí.

Pokud si smím dovolit osobní závěr: S Jaroslavem Kuberou jsem souhlasil nikoli často, ale tím byl pro mě důležitější. Kontroverze, které vyvolával, byly podnětem k myšlení, jejich forma pak k myšlení intenzivnímu a podnětem k nenudným formulacím. To nejrazantnější, co se o Jaroslavu Kuberovi dalo říci, bylo "někdy mě štve, ale mám ho rád". A podobně to, soudě podle reakcí, viděli i jeho političtí názoroví oponenti.

A to je něco, co je v období často nenávistné polarizace až neuvěřitelné a vrací nás to do starých dobrých dob, kdy bylo možné normálně debatovat, aniž by člověk viděl v oponentovi rovnou jezdce apokalypsy.

Největší zásluha Jaroslava Kubery tak spočívá v pevném držení principů, aniž by své četné provokace spojoval s nevraživostí či dokonce mstivostí a nenávistí. Což je směr, jak udržet společnost i přes rozdílné náhledy pohromadě. Česká politika i společnost v něm ztrácí svébytnou osobnost, kterých už je bohužel méně než málo.