Dalo by se říct, že se lidstvo tak dlouho obávalo nějaké katastrofy, až si ji vytvořilo samo. Je otázka, co je pro lidstvo nebezpečnější - zda koronavirus, nebo opatření pro jeho eliminaci.

První téma, na něž bych se chtěl podívat, je strach a panika. Před očima máme hlavně obrázky a počty mrtvých z Itálie. Ano, Itálii zastihl virus nepřipravenou a přišel tam velmi brzy právě přes Číňany, kteří se vraceli po oslavách čínského Nového roku. Itálie však má dvakrát méně nemocničních lůžek na 1000 obyvatel, než má Česko a téměř třikrát méně než Německo a ostatní státy měly delší čas na přípravu. Italský scénář se tedy ve střední Evropě s velkou pravděpodobností nebude opakovat.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Bohužel italské záběry jsou pro média mnohem zajímavější než například německé, protože na těch německých by se "nedělo nic" (také tam kvůli dokonalejšímu testování a zdravotní péči umírá jen půl procenta nakažených). Svým způsobem jsme tak vlastně kvůli nevyváženému zpravodajství dostali konečně šanci zahrát si v hororu, thrilleru, dramatu a akčním filmu a zažít ho zevnitř, nejen na plátnech kin. Zažíváme vzrušení, které nám v našich běžných životech chybělo, a právě proto bývají ty výše zmíněné filmové žánry tak navštěvované. Jenže tohle herecké angažmá nás bohužel hodně stojí.

Zkusme se zamyslet nad tím, jestli by podobné vzrušení a strach při správném dávkování v médiích dokázaly způsobit i jiné nemoci.

Na chřipku umírá ročně v Česku až dva tisíce osob a v několika epidemických týdnech se jí nakazí ročně mezi deseti a patnácti procenty populace, tedy cca 1 až 1,5 milionu lidí. Celosvětově má chřipka ročně na svědomí až 650 tisíc úmrtí a ročně ji prodělá zhruba jedna miliarda lidí. Zkuste si představit, jakou paniku by tato čísla způsobila u koronaviru, zatímco u chřipky jsme to brali jako normální součást života. Kvůli chřipce nikdy nebyla realizována žádná opatření, v médiích nebyly popisovány případy jednotlivých zemřelých a dobrovolné očkování proti ní podstupuje jen pět procent lidí. Chřipky se tedy nebojíme, i když se na ni umírá.

V EU je ročně 26 tisíc obětí autonehod (v Česku zhruba 560, celosvětově 1,35 milionu) a nikoho nenapadlo kvůli tomu zakázat auta (dovedete si představit, jakou paniku by způsobilo 26 tisíc mrtvých v Evropě nebo přes milion celosvětově kvůli koronaviru?). I s auty tedy dokážeme žít, přestože zabíjejí – staré lidi, dospělé i děti. Rozumíte mi - žijeme ve světě, kde můžeme kdykoliv umřít a to nebezpečí nám ale nebrání žít normálně.

Na rakovinu ročně v Česku zemře téměř 30 tisíc lidí a nyní jí trpí téměř 600 tisíc lidí. Podle statistiky ji někdy v životě dostane 33 procent obyvatel Česka (tedy každý třetí z nás) a zemře na ni každý čtvrtý z nás. Na rakovinu umírá každých 20 minut jeden Čech, tedy přibližně 70 denně. Od vyhlášení prvních opatření na počátku koronavirové epidemie v Česku tedy již cca 1150. Toto jsou opravdu šílená čísla, ale nikdo je neřekl v televizi, nikdo kvůli těmto hrozivým číslům nezastavil chod země, aby se nevyrábělo nic, co může rakovinu způsobovat. Jak to, že nás tohle reálné nebezpečí nezvedlo ze židlí a nikdo nevyhlásil nouzový stav? Jak to, že ekonomika je v tomto případě o tolik silnější než záchrana životů? A jak to, že u koronaviru je tomu obráceně?

A jak to má koronavirus COVID-19? Koronavirus má u 80 procent pacientů lehký průběh (lehčí než chřipka – buď úplně bez příznaků anebo s lehkými příznaky), u 10 procent je potřebná hospitalizace s běžnou léčbou a pouze pět procent pacientů má opravdu závažný průběh. U dětí nedochází ke smrti vůbec, u lidí do 50 let je to 0,2 procenta, do 60 let 1,3 procenta, do 70 let 3,6 procenta, do 80 let osm procent a nad 80 let patnáct procent (což jsou procenta pouze ze zachycených případů, lidé s mírnými příznaky obvykle na testování nejdou, takže ta procenta budou ještě výrazně nižší). Celkově se jím nakazilo ve světě k dnešnímu dni cca 400 tisíc lidí, z čehož cca 100 tisíc se již uzdravilo a cca 20 tisíc zemřelo.

Průměrný věk obětí v Itálii (celosvětově zatím statistiky nejsou, ale pravděpodobně to bude srovnatelné) je cca 80 let z nichž 99 procent lidí mělo jiné závažné zdravotní problémy (vysoký krevní tlak, cukrovku, vážné srdeční problémy, rakovinu nebo chronickou nemoc jater). Polovina z nich trpěla třemi a více chorobami, čtvrtina dvěma a čtvrtina jednou. Průměrná délka života v Itálii je 82,5 roku. Co z toho vyplývá? Že lidé na koronavirus zemřou v průměru 3 roky před tím, než by zemřeli přirozeně, což je však s otazníkem, neboť se dá předpokládat, že lidé trpící těmi zmíněnými vážnými chorobami spíše umírají dříve. Proto ty denní stovky mrtvých v Itálii musíme brát s velikou rezervou, řada lidí tam totiž umírá spíše "s koronavirem" než "na koronavirus", velmi brzy by zemřeli na jiné nemoci, jimiž trpí. Podle Waltera Ricciardiho, poradce italského ministra zdravotnictví, bylo pouze dvanáct procent všech úmrtí možné přímo přičíst infekci COVID-19, zatímco zbývajících 88 procent pacientů mělo jiné zdravotní komplikace – jinými slovy, umřeli by velmi brzy i bez koronaviru. Každoročně v Itálii zemře cca půl milionu lidí na stáří, různé nemoci a nehody, denně tedy cca 1370. To, že nyní jich umírá o něco více, statisticky vzato znamená, že později (po odeznění epidemie) to bude o to méně.

V této souvislosti jde jistě spíše o možnost důstojné smrti (tedy nikoliv osamoceně na chodbě nemocnice) než o fakt smrti jako takový. Dalším tématem na okraj jsou obrázky z tamních nemocnic – mají-li nemocní s koronavirem v nemocnici roušky, znamená to, že dýchají vysoce koncentrované viry zase zpět, nehledě ani na to, že jim roušky (ještě navíc k samotnému koronaviru) ztěžují dýchání. Nepředpokládám, že to nějak může pomoci k vyléčení – zdravotnický personál by se měl chránit účinnými respirátory, ale nemocní by roušky mít neměli.

Z předchozího je tedy zřejmé, že prevence by se měla zaměřit na lidi důchodového věku, nikoliv na populaci jako takovou. Ideální je umožnit důchodcům dobrovolnou karanténu s tím, že se jim systém a dobrovolníci postarají o donášku nákupů a rozdají se jim účinné způsoby ochrany, například roušky z nanovláken, které vyvinula Technická univerzita v Liberci a které mají účinnost 99 procent při zachytávání viru. Fungují tedy i jako ochrana před nakažením. A nebo respirátory, jež také chrání nositele. Bohužel klasické roušky fungují pouze jako částečná ochrana před tím, aby někoho nenakazil jejich nositel a to pouze cca 20 minut, než dechem zvlhnou. Plošné nošení roušek na všech veřejných místech tedy vede vlastně k jejich minimální účinnosti, fungují tedy víceméně pouze jako placebo. Podobný názor mají virologové v Německu a mnoha jiných zemích světa.

Jaký je vůbec náš postoj ke smrti? Dovolujeme lidem zemřít? My jsme se starali o velmi starého těžce nemocného nevlastního otce mé ženy. Paní doktorka, která k nám chodila domů, nám vždy vytýkala, že se nezlepšuje a hrozila jeho převezením do nemocnice. Jak se jí dalo vysvětlit, že se nemůže zlepšovat, protože potřebuje v láskyplném prostředí domova umřít? Stejně tak můj děda, kterého se, byť byl v domácí péči, doktoři stále snažili zachránit mimo jiné plicním ventilátorem, prosil "nechte mě umřít". Problém je, že když to doma uděláte, hrozí vám soud a vězení. Proč jsme jako civilizace tak zaměření na záchranu života za každou cenu? Proč nám víc nejde o kvalitu života a kvalitu smrti? Proč neřešíme, že záchrana života někdy vede k tomu, že nemocný pak vede život, který není vlastně k žití? Proč nevyléčitelně nemocné kočky a psy uchráníme před dlouhou agónií a bolestí tím, že je "uspíme" a u lidí se tu agónii co možná nejdéle pokoušíme prodloužit a pokládáme to za úspěch?

V nemocnicích a domovech důchodců jsou teď zákazy návštěv. Ano, jsou pochopitelné, koronavirus, který se dostane do takového zařízení napáchá strašné škody. Ale jaké jsou vedlejší důsledky tohoto opatření? Spousta lidí umírá (na různé nemoci nebo na stáří) bez toho, aby ještě naposledy viděla své blízké, bez posledního rozloučení. Nebylo by možné v těchto zařízeních vyčlenit nějakou část, kde by na vlastní přání mohli být tito umírající, kterým už je v podstatě jedno, jestli případně COVID-19 jejich pouť pozemským světem o pár dní či týdnů zkrátí, ale kteří by rádi umírali důstojně, neosamoceně? Další staří lidé jsou izolováni na svých pokojích a nemohou se setkávat ani mezi sebou. Jaký smysl má pro ně takové přežívání, které vede jen k absolutní samotě? Jak se dozvídáme, někteří z nich si přejí jen zemřít...

A chráníme vůbec všechny seniory? Nemocnice si nechávají volná lůžka pro nakažené koronavirem a nemocní s jinými nemocemi se k nim tudíž částečně nedostanou (média nyní zajímají jen úmrtí kvůli koronaviru, jiná ne). A tak se stává (a v mém okolí se to stalo), že seniorku do nemocnice nepřijali a ona do druhého dne zemřela – ale nikoliv na koronavirus, a proto ve zprávách nebyla.

Pojďme teď opustit tuto věkovou skupinu a podívat se na ty nejmladší. Nejdříve na ty nenarozené, respektive právě se rodící. WHO doporučuje přítomnost doprovodu (zpravidla otce) při porodu, protože psychická pohoda matky a její pocit emocionálního bezpečí omezuje komplikace. Přestože jsou porodní oddělení zpravidla oddělena od ostatních a přestože je potřeba do nich nějak bezpečně dopravit matku (tak aby cestou nenakazila lékaře a ohrožené skupiny), zdá se, že je nemožné tam stejně bezpečně dopravit i otce. Nevím, jestli by senioři souhlasili s tím, aby "pro jejich ochranu" bylo takto drasticky zasahováno do psychiky, zdraví a života právě se rodících dětí (terapeuti by mohli vyprávět o vysokém podílu vlivu těžkých porodů na psychických potížích klientů), matek (pro každou je porod jeden z nejvýznamnějších zážitků v životě, na který nikdy nezapomene) a otců – pro ně platí totéž, co u matek a navíc tak mají možnost získávat hluboký vztah k dítěti už od počátku, nikoliv zprostředkovaně až po návratu matky s dítětem, které "kde se vzalo, tu se vzalo" z porodnice.

A máme tu děti a dospívající. Ti nemusejí do školy. Kolikrát ale slyšeli, když protestovali v rámci Fridays for Future (pátků pro budoucnost – demonstrace pro zamezení změnám klimatu), aby raději seděli ve škole, že udělají líp? Jak to, že jejich životy pro politiky nejsou cenné, zatímco životy osmdesátiletých lidí ano? Teď, proto, aby ochránili seniory, do školy nesmějí. Předtím, když se snažili ochránit sebe a své životy v budoucnu, byli do škol nevybíravým slovníkem zaháněni. Přitom již dnes snadno pozorovatelné změny klimatu (poslední roky jsou nejteplejšími a některé nejsuššími v celé historii měření) prokazatelně vedou k úmrtím v důsledku sucha, záplav, neúrody, regionálně vysoké ceny potravin a jejich nedostupnosti, hurikánů, přehřátí organismu.

Ví se, že kvůli globálnímu oteplování dojde k dalšímu rozšiřování neobdělávatelné půdy, k hladomorům a k nekontrolovatelné migraci desítek až stovek milionů lidí (pamatujeme si, co udělal s Evropou v roce 2015 milion jeden – mimochodem také prioritně kvůli klimatické změně a neúrodě, která vedla ke zvýšení cen potravin a k Arabskému jaru). Další migrace bude nutná v důsledku stoupání hladin moří, které rovněž zmenší plochu obdělávatelné půdy. Migraci do Evropy by bylo možno zastavit jedině silou, jak se nyní ukazuje na řecko–turecké hranici, jenže v případě takového množství migrantů by to byla regulérní válka se spoustou mrtvých. Takovýhle svět s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti podle IPCC čeká naši mladou generaci. Klimatické změny jednoduše jsou o milionech mrtvých – v blízké budoucnosti, tedy v produktivním věku našich dětí.

Ano, já vím, rychlé řešení snížení emisí CO2 je příliš drahé a jak víme od politiků, zcela jistě ho nelze dělat na úkor ekonomiky. Nelze zdražit letenky, aby se méně létalo. Nelze zastavit automobilky a průmysl. Nelze? Letecká doprava kvůli koronaviru stojí. Automobilky nepracují. Česko bude muset do zastavené ekonomiky napumpovat bilion korun, Evropská centrální banka bilion euro. Ano, to lze, ale ne kvůli klimatické změně, která ohrožuje především současné děti.

Ono to vlastně jde ruku v ruce. Letadla sice nelétají kvůli koronaviru, ale vlastně i tak se omezilo množství vypouštěného CO2, v Číně dokonce o 25 procent. Ve Wu-chanu byli lidé udiveni z modré oblohy, jež je normálně zakrytá exhalacemi. V Číně ročně umírají dva miliony lidí kvůli znečištěnému ovzduší, paradoxním jevem je, že prý tam díky koronaviru umřelo lidí méně… Takže koronavirus zachrání planetu? Jenom pokud bude trvat tak dlouho, že ekonomika kompletně zkolabuje. Zatím to vypadá, že vlády světa logicky chtějí opětovné nastartování ekonomiky. Ano, ale už teď se otevřeně mluví o tom, že kvůli obrovským ztrátám bude nutné přehodnotit evropský Green Deal, tedy program na dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050. Premiér Babiš v prosinci prohlásil, že náklady na uhlíkovou neutralitu budou astronomické – 675 miliard korun. Ano, to nemělo být na jeden rok, to měly být náklady do roku 2050. 675 miliard korun jsou pouhé dvě třetiny částky, kterou bude Česko stát koronavirus – letos!

Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans v listopadu 2019 řekl: "Bude to drahé. Ale spočítal někdo, kolik celých ekonomik států a lidských životů by stálo, pokud bychom nedělali nic?" Bude to po koronaviru někdo chtít znovu počítat? Obávám se, že ne. Obávám se, že koronavirus, tedy záchrana těch nejstarších, bude znamenat obětování těch nejmladších – prostě proto, že ty důsledky klimatických změn přicházejí postupně a že "klimatická změna" nemá kolonku v počtu úmrtí. A možná (ale to je spekulace) i proto, že mladí podle průzkumů nepreferují současné vládní strany, nejsou tedy jejich "cílová skupina", na niž by se politicky vyplatilo cílit opatření.

Vraťme se ale ke koronaviru a pojďme se podívat na důsledky opatření vůči němu. V tom by nám mohla pomoci určitá analogie s působením onoho viru jako takového. Individuální průběh nemoci v tom horším případě je takový, že imunitní systém těla reaguje pozdě a přehnaně a spolu s útokem proti viru útočí i proti napadeným orgánům, byť jsou životně důležité. Tedy ten virus sám o sobě nepředstavuje takový problém jako "obranná" reakce těla. Nepřipomíná vám to něco? Naše vláda, ale i řada jiných, reagovala pozdě a přehnaně a útočí nejen proti viru, ale i proti životně důležitým orgánům společnosti a ekonomiky. Tedy ten virus sám o sobě nepředstavuje takový problém jako "obranná" reakce vlády. Jinými slovy, jako byste na komára sedícího na čele použili kladivo...

Myslím, že je na vině naše velká orientace na Čínu, protože se jedná v podstatě o kopírování jejích opatření, tedy karantény. Přitom například Jižní Korea zvolila zcela jiný přístup, tedy žádné karantény, žádné zákazy vycházení, žádné uzavírání hranic, ale obrovské nasazení při testování a dohledávání nakažených, což při cca 9000 nakažených vedlo jen k cca stu úmrtím. A křivku nakažených se Jižní Koreji podařilo výrazně zploštit, mnohem dříve a mnohem razantněji než Číně. Přitom Jižní Korea je demokratickou zemí a demokratické principy a svobody v ní i při (úspěšném) boji s koronavirem zůstaly zachovány, zatímco Čína je zemí totalitní a totalitní metody v ní při (po mnohem delším čase rovněž úspěšném) boji s koronavirem byly zvýrazněny. Proč nemůžeme jít raději jihokorejskou než čínskou cestou?

A ještě blíže než Jižní Korea je nám Německo nebo Švédsko. Ty ještě více sázejí na dobrý zdravotnický systém a nikoliv na omezení, ačkoliv i tam se bohužel šíří hysterie, která v případě některých spolkových zemí vede rovněž k zavádění nějakých omezení. Vrcholní politici pod tlakem veřejného mínění (lépe řečeno veřejné paniky), pod tlakem nižších politiků a rovněž sousedních zemí, jež zavedly přísná opatření, ze svých antipanických zásad částečně ustupují. Vzhledem k propojenosti světa se také samozřejmě i jejich ekonomika dostává do potíží (chybějí dodávky z dodavatelských řetězců ze zemí, kde už se výroba zastavila a tedy není z čeho vyrábět dál). I to jistě má na panice svůj podíl. Prostě přiznat svým voličům, že teď budou především mezi starými a nemocnými lidmi oběti a že "nic speciálního neuděláme", je vnímáno jako cynické zejména v situaci, kdy okolní země se je snaží "za každou cenu" zachránit. 

Jsme tedy u tématu demokracie a svobody. Společnost se nuceně atomizovala. Bojíme se jeden druhého, nesmíme se setkávat, každý může být přenašečem viru. Jsme každý sám, na ulici už nesmíme s nikým mluvit. Lidé, kteří se setkávají s přáteli, jsou pokutováni. Žena, která má milého v Rakousku a chtěla se s ním vidět, bude pokutována. Jak dlouho ho nebude smět vidět? Na Slovensku schválili v rámci zákona o mimořádných opatřeních plošné sledování pohybu mobilů kvůli koronaviru. U nás taková aktivita existuje také, přes mobily i platební karty, což je zvláště zavádějící, protože lidé v karanténě mohli snadno půjčit svou platební kartu někomu, aby jim nakoupil – a teď je tím, že "46 procent lidí porušilo karanténu" argumentováno a zvyšována panika, což samozřejmě vede k volání po přísné kontrole. Vnitrostátní omezení jsou mnohem horší, než byla za komunismu a navíc díky moderním technologiím neuvěřitelně snadno vystupňovatelná do neuvěřitelného špiclování. Omezení mezinárodní jsou také horší, než byla, tehdy bylo možno cestovat aspoň do socialistického bloku, teď nikam (jediné, co je lepší, že nás na hranicích zatím nestřílejí ale "jen" pokutují).

Ano, prý je to "jen na dobu nebezpečí koronaviru", ale co to znamená? Opravdu si někdo myslí, že ten virus ze světa prostě zmizí? Ne, tohle všechno je precedens, pokud takováto opatření tak zásadně omezující svobodu a demokracii jsou přiměřená v momentě, kdy máme 74 lidí s koronavirem v nemocnicích a tři zemřeli (spíše s ním než na něj), pak jsou přiměřená kdykoliv. A také neomezeně dlouho. Za současného stavu, kdy potřebuje hospitalizaci asi deseti procent nakažených a kdy máme v nemocnicích 77 tisíc lůžek a 3500 plicních ventilátorů (jejichž počet se brzy zvýší cca na pět tisíc) bychom měli bez vážnějších problémů zvládnout 100 tisíc i více (píše se i 500 tisíc) současně nakažených. Jen by bylo dobré s předstihem školit a nabírat zdravotní sestry a to v tuzemsku i v zahraničí. Namísto toho předseda krizového štábu hrozí lidem úplným zákazem vycházení už při deseti tisících nakažených a hrozí i uzavřením hranic na dva roky (což bez bližší časové specifikace podporuje i premiér). Ukazuje se, jak velkou chybou bylo postavit do čela takovéhoto úřadu specialistu. Specialista vidí jen svůj výsek reality, ale už nikoliv konsekvence širší, celospolečenské. Specialista je dobrý rádce, ale zlý pán.

Vláda masivně pomáhá živnostníkům, zaměstnancům, firmám. To je v tuto chvíli, kdy už se ekonomika z velké části zastavila, dobře. Ale tito všichni si až dosud pomáhali sami. Co znamená tato "pomoc"? Závislost, v řadě případů i konec firmy. Opravdu silný stát je složen ze silných občanů, silných firem a živnostníků, kteří se o sebe postarají. Stát autoritativní je složen z občanů, firem a živnostníků na něm závislých. Právě tam nyní směřujeme. A pomáháme si slovy jako "že teď opravdu není čas na kritiku". Kdy jindy, když ne teď, kdy ještě můžeme rozhodnout o tom, zda úplně ztratíme ten dosavadní svět, nebo ne? Později už to nepůjde nijak snadno vrátit.

Státy zavřely hranice, aby každý ochránil ty "své" občany. A v důsledku toho se nyní ukazuje taková "drobnost". Ve všech evropských zemích chybějí statisíce lidí na sezonní práce v zemědělství (v Německu 300 tisíc, ve Velké Británii 70 tisíc, ve Francii 200 tisíc, v Itálii 370 tisíc a v Česku kolem 15 tisíc). Tito lidé tam vždy dojížděli z chudších zemí a teď kvůli neprodyšně uzavřeným hranicím nemohou. To znamená, že nebude zelenina, ovoce, chmel, jahody.

Jen podotýkám – u nás se to 15 tisíci studenty, kteří by místo do škol šli pomáhat zemědělcům (ano, také jsem ještě zažil povinné chmelové brigády), nevyřeší. Většina potravin putuje Evropou, tedy i kdyby studenti naše zemědělství zachránili, potraviny z jiných částí Evropy k nám nedorazí. V postižených zemích se také, stejně jako u nás, rozjíždějí kampaně na získání studentů a nově nezaměstnaných, ale to může pokrýt jen zlomek potřeby pracovníků, navíc půjde o lidi nezkušené, tedy v této práci pomalé a neefektivní, kteří však na druhou stranu nebudou ochotní pracovat za nízké mzdy a bydlet v provizorních ubytovnách. Co se tedy dá dělat? Buď vlády přikročí k dalšímu drastickému omezení svobod a své občany k těmto pracím prostě donutí, přičemž pak si lze představit už i dozorce s bičem, protože donucený člověk nikdy nebude pracovat ochotně a tedy kvalitně. A nebo nás v létě a v dalším roce, až dojdou zásoby toho, co je zatím z loňska ve skladech, čeká kritický nedostatek potravin za vysoké ceny.

A další scénář je nasnadě, tak jako v případě Arabského jara, které vzniklo z týchž příčin. Chaos, demonstrace, revoluce a pak zpravidla ještě totalitnější režim. Jenže to už nevyřeší příčiny, naopak cizinci se do nestabilních zemí na práci už zřejmě nevrátí, tím spíš, že tyto původně bohaté země výrazně zchudnou a tak nebudou moci platit sezónním dělníkům takové mzdy, aby se jim cesty vyplatily. 

Ještě pořád to vidíte tak, že záchrana lidských životů je důležitější než ekonomika? Promiňte, ale ekonomika = záchrana lidských životů. Když se zhroutí ekonomika, nastane chaos a nastane i umírání. A to především u těch nejstarších, na něž nebudou peníze, nebudou kapacity, nebude energie. Koronavirus tak ani mezi těmi nejstaršími nebude mít tolik obětí jako opatření proti němu. Rozpadne-li se ekonomika, rozpadnou se i mezilidské vztahy, prostor dostane sobectví. Sobectví v malém, kdy nakupujeme do zásoby a ti po nás už v samoobsluze nedostanou nic. Sobectví ve velkém, kdy uzavřeme hranice, zakážeme vývoz léčiv, zabavíme roušky, které směřovaly do Itálie (ale sami ze zahraničí léky a roušky chceme).

Sobectví, které nutí lidi ve Španělsku házet kamení po sanitkách převážející nemocné s koronavirem a na Ukrajině napadat autobusy přivážející lidi do karantény. Sobectví, které ukončilo práci pendlerů, na nichž je z velké míry závislá ekonomika i některá odvětví hospodářství a sociálních služeb sousedních států a samozřejmě ekonomika jejich rodin (a zatíží tak deficit ekonomiky naší). Sobectví, které stojí za obavami z cizinců a dokonce za útoky na cizince, které se objevují různě ve světě. Ano, to už tady také bylo – morové rány byly vždy doprovázeny pogromy na Židy, přičemž je dokonce možné, že občas se mor rozšířil mimo jiné i z gheta, kde byli Židé nuceni žít namačkáni na sebe, ale stejně tak se šířil i z jiných částí měst – asi tak, jako že pendleři občas zřejmě koronavirus přivezou, ale procentuálně nikoliv ve významně vyšší míře než lidé z vnitrozemí.

Sobectví, které ochromilo život Evropské unie. Ta v podstatě přestala existovat. Každý stát si to začal řešit sám, bez jakéhokoliv ohledu na ostatní. A není síla, která by EU probudila, neboť ta je tvořena suverénními státy, které když nechtějí, tak unii neposlouchají. Tak, jak se bojíme všech lidí na ulicích, bojíme se i ostatních států a jak oznámil premiér, jak vidí (vlažné) reakce okolních zemí, budou hranice zavřené hodně dlouho. Zboží ne, to může proudit. Ale lidé budou zavření. Celkově se blížíme všem postkatastrofickým knihám a filmům. Lidé smějí jen do práce a domů. Žádný kontakt se sousedy a přáteli. Hlídání přes mobily a bankovní karty. Zavřené hranice. Opravdu chceme hrát v takovémto filmu? Opravdu nám ta panika za to stojí? 

Fascinuje mne, jak snadno se společnost (řízená vládou, potažmo vládami, ale Česko bylo z těch nepostižených zemí první, která šla v opatřeních tak daleko a svým způsobem k nepřiměřeným reakcím ostatní vlády tlačí) rozhodla pro vlastní kolaps a z jak malé příčiny. Kdyby se tak snadno šířil SARS s 10% smrtností nebo dokonce MERS s 34% smrtností, dalo by se to snáze pochopit. Ale tady by stačila opravdu jen důsledná ochrana rizikových skupin. Skoro by se dalo říct, že tak dlouho jsme se báli apokalypsy (o níž se mnoho mluvilo), až jsme si ji vytvořili.

Ještě teď je čas takovou apokalypsu zastavit, ještě bychom se mohli vrátit k normálu. Normálem myslím i to, abychom opravdu vážně dokázali vzít skutečné hrozby, jimž čelíme. Například abychom dokázali efektivně pomoci zemím východní Afriky, Arabského poloostrova, Afghánistánu a Pákistánu s bezprecedentní invazí sarančat, nejhorší za posledních 70 let. Hejno kobylek o velikosti Paříže za den sní tolik potravy, jako polovina Francouzů – ale zde se bavíme o extrémně chudých zemích, kde je reálný hladomor pro deset milionů lidí. Pokud jim kvůli svému zaneprázdnění koronavirem nepomůžeme (tedy když už se nepodařilo pomoci včas, ještě před gregarizací, tedy shlukováním, což vědci s velkou přesností předpovědět umí, jen nedělají), pak ti, kteří hlady neumřou, zabuší na brány Evropy a bude to jen předvoj těch očekávaných sto milionů klimatických uprchlíků. Tohle jsou naše nejdůležitější starosti, na ty bychom měli dávat peníze, pro ty bychom měli dělat adekvátní opatření.

Co tedy navrhuji: ihned zrušit v Česku i v Evropě omezující opatření, obnovit volný pohyb osob a obnovit dodavatelské řetězce, dokud nejsou zapomenuty a dokážou se vrátit k původní spolupráci. Všechny továrny, které tak mohou učinit, urychleně převést na výrobu všeho potřebného pro boj s koronavirem (skutečně účinné roušky a respirátory pro ohroženou část obyvatelstva, plicní ventilaci do nemocnic apod.). Dál pokračovat na vývoji léků. Zastavit fatální závislost na Číně v dodávkách zdravotnického materiálu, ale rozjet tuto výrobu v rámci spolupráce v Evropě. Část hotelů preventivně změnit na nemocnice a postupně je vybavit základním nemocničním zařízením. Vyškolit další sestřičky z řad nezaměstnaných i ze zemí na východ od nás. Důsledně chránit pouze zdravotníky a ohroženou část obyvatel a pro ostatní omezení zrušit. Důsledně chránit i nemocné a před nemocnými, nikoliv zákazy a špiclováním, ale pomocí a vysvětlováním – tím zploštit křivku nemocných v čase po vzoru Jižní Koreje.

Začít s úplně jiným, tedy skutečně vyváženým zpravodajstvím, které ukáže důsledky opatření proti koronaviru jako horší, než koronavirus samotný a získat tak občanskou podporu pro návrat do normálního života. Přestat lidi děsit stoupajícími počty nemocných na koronavirus, to je normální, to prostě přijít musí, ale pro naprostou většinu lidí to nebude horší než chřipka. Urychleně řešit skutečné globální problémy, tedy v tuto chvíli nastupující hladomor v Africe a předejít tak další migrační vlně (později pomáhat s monitoringem a rozprášením kobylek ještě před gregarizací, což je mnohonásobně levnější než řešit následky – vlastně jako u všeho). Následně se přestat vymlouvat na velké náklady, ale skutečně rychle řešit příčiny klimatických změn, vytvořit v souvislosti s tím i pobídky pro podnikatele, aby to pro ně nebyl tak jako teď kolaps, ale šance. Celkově vše směřovat k ozdravení populace, tedy skutečně rychle nahrazovat všechno, co má vliv na obrovskou promořenost obyvatelstva rakovinou a dalšími civilizačními chorobami (nejsou ta čísla dost vysoká na to, aby nás konečně vyburcovala?). Klást důraz na spolupráci lidí i států, nikoliv na strach a izolaci.

Když tohle všechno hned neuděláme, probudíme se v červnu do úplně jiného světa a ten původní už pro nás bude nedosažitelný. A je otázkou, zda stojí za to teď za takovou cenu zachraňovat naše životy, budeme-li žít buď v chaosu a nedostatku, nebo totalitě.