Muž se polil citronovou šťávou a vykradl banku. Odkryl tak iluzi, ve které žije většina lidí

Muž s citronovou šťávou na hlavě byl zřejmě přesvědčený o tom, že jej napadlo něco, co ostatní ne. Když lze z citronové šťávy vyrobit neviditelný inkoust, musí být přece možné se jím i zneviditelnit! Plášť neviditelnosti bankovní lupič sice nevynalezl, ale inspiroval profesora Davida Dunninga a pomvěda Justina Krugera v 90. letech k provedení série experimentů, která spustila výzkum, jenž odhalil, že většina lidí je zcela upřímně přesvědčená, že je nadprůměrná od intelektu přes přitažlivost až po své řidičské schopnosti. Zároveň si možnost, že to tak není, mnozí nechtějí ani připustit.

Oba výzkumníci také dokázali odhadnout, jaká platí závislost mezi skutečnými znalostmi člověka a jeho sebevědomím v dané oblasti vynášet soudy nebo rady. Suverénně největší sebevědomí mají lidé, kteří o dané věci takřka nic nevědí. S přibývajícími znalostmi sebevědomí velmi rychle klesá, teprve až se člověk blíží svým vzděláním skutečnému expertovi v oboru, začíná jeho sebevědomí narůstat. Nikdy ale nedosáhne takových hodnot jako v případě člověka, který o dané věci neví skoro nic. Tomuto pravidlu se říká Dunningův-Krugerův efekt. Oba pánové jej demonstrovali na pokusu se studenty, kdy zjistili, že největší sebevědomí před testem měli ti, kteří nakonec dopadli špatně. Naopak nejnižším sebevědomím v průměru oplývali ti, kteří nakonec dopadli u testu nejlépe.

Z evolučního hlediska se může jevit iluze nadřazenosti jako výhodná, neboť vyšší sebevědomí umožňuje lépe se prosadit ať již v hierarchii společnosti, nebo v boji o vhodného partnera. Současné vědecké studie naznačují, že přímo v mozku je tendence k iluzi nadřazenosti spojená s intenzitou propojení mezi přední částí mozkové kůry a takzvaným striatem. Prvně zmíněná část je zodpovědná za vnímání sama sebe a striatum má mimo jiné funkci odměňovacího systému, který je mimo jiné zodpovědný i za různé závislosti, ať již jde o alkohol nebo gamblerství. Ve striatu působí takzvaný neurotransmiter dopamin, který rozhoduje, které dráhy v mozku se aktivují a které ne. Když se dopamin naváže na takzvané D1 receptory, tak se propojení obou částí mozku zesiluje, když na D2 receptory, tak dochází k oslabení.

Dle výzkumů se zdá, že čím propojenější člověk obě části mozku má, tím je méně náchylný k iluzi nadřazenosti. Pokud má navíc velké množství receptorů typu D2, tak se jeho obraz o sobě samém poměrně shoduje s realitou. Naopak lidé se slabším propojením obou částí mozku a zároveň nižším počtem receptorů D2 trpí výraznější iluzí. Nejde zatím o prokázanou kauzalitu, nicméně korelace je poměrně silná. Zajímavá je další korelace ukazující, že lidé trpící depresemi mají velmi silné a aktivní propojení obou částí mozku. Toto silné spojení dle řady studií se pravděpodobně pojí s faktem, že lidé v depresích vnímají sami sebe negativněji, než je tomu u ostatních lidí. 

Dokonce existuje pojem depresivní realismus, jenž označuje hypotézu, že lidé s depresemi mají o sobě a svých schopnostech často realističtější obraz než běžní lidé. Nicméně život v depresích nebývá zrovna šťastný, proto lékaři hledají cestu, jak se jich zbavit. Jedním způsobem by mohlo být utlumení síly zmíněného spojení mezi oběma částmi mozku. Umělým snížením intenzity spojení je možné depresemi trpícím lidem částečně vrátit iluzi o sobě samém. 

Iluzornost vlastní nadřazenosti má často nepříjemné důsledky v podobě šíření různých konspiračních teorií od antivakcinačních hnutí po chemtrails. Zároveň výzkumy ukázaly, že na probuzení člověka z této iluze nestačí prostá fakta. V roce 2013 proběhl experiment se studenty v americké Oklahomě, kdy vědci zkoumali, jak výuka mění přesvědčení studentů. Po výuce evoluční teorie vzrostl počet studentů, kteří věci porozuměli a souhlasili s výrokem, že pro evoluci je důležitá rozmanitost. Zároveň ale došlo i k nárůstu počtu těch, kteří s takovým výrokem nesouhlasili. Jediná odpověď, jejíž četnost se snížila, bylo "nevím". Podobné výsledky hlásí i další studie.

Bojovat s iluzí nadřazenosti se proto musí sofistikovaněji, takový malý postup sepsal v prestižním vědeckém žurnálu Scientific American Michael Shermer z Chapmanovy univerzity:

1. Nikdy do diskuse nevtahujte emoce a nevolte slova s emocionálním nábojem.
2. Vždy jen diskutujte, nikdy neútočte. Především je třeba vyhnout se argumentům ad hominem, to je například situace, kdy se člověk podívá na facebookový profil oponenta, zjistí, že vyznává danou víru nebo ideologii a následně útočí stylem, že od takového člověka se nedá nic jiného čekat. Je potřeba se držet daného výroku a nevtahovat do diskuse cokoli jiného. Podobně nemá význam jít cestou, kdy se diskuse zvrtne tak, že se v ní objevují Hitler nebo Stalin. Tento útok většinou probíhá tak, že jeden diskutující je nařčen, že prosazuje názor, který měl zároveň i Hitler, a tím pádem i daný člověk je jako Hitler. Příkladem může být diskuse o zákazu kouření nebo vegetariánství. Obecně nemá smysl používat jakékoliv argumentační fauly.
3. Opravdu se soustřeďte na to, co oponent říká nebo píše, a následně se snažte svou vlastní pozici přesně artikulovat.
4. Oponent musí vidět, že jej respektujete. Je proto nevhodné tykání, musíte dát najevo, že jeho názor respektujete, ale nesouhlasíte s ním z řady důvodů. Oponenta je zároveň důležité ujistit, že chápete, proč si může něco takového myslet.
5. Zkuste akcentovat, že změna názoru na základě nových faktů k jedné věci neznamená změnu světonázoru.