Úspěšný let vesmírné lodi Crew Dragon soukromé společnosti SpaceX k Mezinárodní vesmírné stanici je právem považován za historický milník v dobývání vesmíru. Není pochyb o tom, že komercializace vesmírných aktivit podpoří další vývoj technologií, stejně jako jejich dostupnost, a otevře lidstvu nové možnosti využívání kosmického prostoru. Ve všeobecném (a oprávněném) vzrušení z opětovného navázání na tradici letů vesmírných lodí s lidskou posádkou z území USA zůstala poněkud upozaděna jiná a neméně významná událost. 15. května 2020 NASA veřejně představila strategický dokument Artemis Accords, který má ambici změnit optiku, kterou na kosmický prostor nahlížíme posledních padesát let.

Národní kosmické programy jsou tradičně vnímány jako demonstrace výjimečnosti, technologické vyspělosti a ekonomické síly jednotlivých států. Když byl v roce 2017 prezidentem USA zvolen Donald Trump, bylo jen otázkou času, kdy si pro materializaci svých nekonečných ambic vybere vesmír a ohlásí velkolepé cíle. V roce 2018 vytvořila administrativa USA samostatnou složku ozbrojených sil dohlížející na vesmírné aktivity – Space Force a rok nato, ředitel NASA, James Bridenstine, představil program Artemis, jehož cílem je lidstvo nejenom vrátit zpět na povrch Měsíce, ale umožnit jeho trvalou obyvatelnost. Za tímto účelem má být na Měsíci vybudována základní infrastruktura, což však bude vyžadovat nezbytné zásahy do měsíčního povrchu a využití jeho přírodních zdrojů (jedná se zejména o vodu a nerostné suroviny). Potom, co si lidstvo podmanilo a přizpůsobilo planetu Zemi, má nakročeno podmanit si též její měsíc. Strategický dokument Artemis Accords má potom zajistit, aby byl návrat lidstva na Měsíc bezpečný, dlouhodobý a legální.

Artemis Accords identifikují oblasti, ve kterých má diplomacie USA usilovat o nezbytnou specifikaci následujících, doposud relativně vágně formulovaných pravidel/principů: a) zajištění mírového využití vesmíru, b) zajištění transparentnosti vesmírných aktivit, c) interoperabilita (zejména ve formě standardizace), d) záchrana a pomoc, d) registrace vesmírných objektů, e) zveřejňování a sdílení dat, f) ochrana dědictví (zejména ochranu míst přistání historických misí a artefaktů na Měsíci při nich zanechaných, které dokládají lidské úsilí objevit a poznat Měsíc), g) využití přírodních zdrojů, h) koordinace vesmírných aktivit za účelem předejití možných škod a i) omezení kosmického smetí. Z tohoto hlediska by bylo možné Artemis Accords vítat, jenže celá situace má několik podstatných ale. Seznam priorit totiž zahrnuje jak oblasti, na kterých panuje všeobecná shoda (zajištění mírového využití vesmíru) a které jsou již mezinárodním právem relativně podrobně upraveny (záchrana a pomoc, registrace vesmírných objektů), tak oblasti, které mezinárodní společenství názorově štěpí (podmínky za kterých je možné využít přírodních zdrojů ve vesmíru). Po zbytek tohoto textu se budeme soustředit na způsob, kterým jsou pravidla v Artemis Accords prosazována, a na oblast, kterou považujeme za nejvíce problematickou – těžbu nerostných surovin ve vesmíru.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Program Artemis, a s ním spojený strategický dokument Artemis Accords, nevznikají v právním vakuu. Obrysy právního rámce aplikovaného na vesmírné aktivity byly položeny již v roce 1967 uzavřením Kosmické smlouvy (Outer Space Treaty – známá též pod zkratkou OST). Navzdory tomu, že prvotní motivací k jejímu sjednání byl vojensko-politický pragmatismus ze strany USA a Sovětského svazu na pozadí studené války a jejich neochota riskovat potenciální rozmach druhé velmoci, Kosmická smlouva se svým obsahem stala manifestem kosmopolitismu. Z hlediska mezinárodního práva učinila z kosmického prostoru oblast, kterou vedle volného moře a mořského dna za hranicemi jurisdikce států označujeme jako res communis omnium. Zavedla nové revoluční principy – společný zájem celého lidstva na pokroku ve výzkumu a využívání kosmického prostoru, podmínění využití vesmíru zájmy a pro blaho všech zemí bez ohledu na jejich stupeň hospodářského a vědeckého vývoje, prohlášení kosmonautů za vyslance lidstva či prohlášení kosmického prostoru za oblast, kterou si žádný stát nemůže přivlastnit. Tím nejenom určila, jak kosmický prostor i dnes, po více než padesáti letech, vnímáme, ale naznačila též možnosti, které se před mezinárodním společenstvím otevřely, bude-li se vnímat nikoliv jako společenství států, ale jako lidstvo.

Skutečnost, že si státy nemohou žádnou část kosmického prostoru přivlastnit (non-appropriation principle), má nezanedbatelné praktické důsledky pro normotvorbu v této oblasti. Nemůže-li stát v kosmickém prostoru uplatňovat územní suverenitu, nemůže přijímat ani obecně aplikovatelné normy. Stát disponuje pouze osobní výsostí, která na základě principu personality státu umožňuje uplatňovat státní moc vůči jeho vlastním občanům, stejně jako vůči objektům, které zaregistroval za účelem vypuštění do kosmu a jejich posádce. Jinými slovy, státem přijatá norma aplikovaná v oblasti mimo jurisdikci státu není pro občany ostatních států jakkoliv závazná. Pro svůj ojedinělý charakter a omezené regulatorní možnosti států je kosmický prostor regulován primárně právem mezinárodním, přičemž zcela zásadní roli na jeho formování má Výbor OSN pro mírové využívání kosmického prostoru (dále i jako COPUOS). V tomto kontextu je vhodné zmínit, že všem doposud přijatým mezinárodním smlouvám regulujícím kosmický prostor, předcházely rezoluce Valného shromáždění OSN.

Hledání kompromisů v COPUOS, ostatně jako v případě většiny institucí OSN, jsou často komplikovaná a zdlouhavá. To, co ovšem jeden může považovat za těžkopádnost a neefektivitu je spíše důsledkem univerzality OSN, diverzity světového společenství a vůbec přirozené těžkosti spojené se správou oblastí mimo jurisdikce států. Vytýkaná neefektivita může být přičítána jen a pouze nezralosti a neschopnosti mezinárodního společenství. Následně i neexistence volené exekutivní moci na globální úrovni opřené o globální parlament efektivitě samozřejmě nepřispívá.

Spolupráce je vždy náročnější než unilaterální jednání silné mocnosti. Navíc lze důvodně předpokládat, že unilaterální jednání jedné silné mocnosti bude pouze předcházet podobnému jednání jiné mocnosti. V kontextu čtyřnásobného odmítnutí Číny Spojenými státy v programu Mezinárodní kosmické stanice a z toho plynoucí masivní investice do čínského kosmického programu mířícího i na Měsíc je naprosto zřejmé, že Čína může vystavět paralelní iniciativu, kam pozve zahraniční partnery. Ostatně to už ve svém programu vlastní orbitální stanice dělá. Kdyby tehdy Čínu Spojené státy opakovaně neodmítaly, mohli jsme dnes na oběžné dráze mít výrazně větší Mezinárodní komickou stanici s bohatším výzkumným programem, protože by Čína nemusela investovat do vlastního raketového programu.

Na Měsíci to však může být ještě komplikovanější, protože těžba vody dává smysl pouze v trvale zastíněných kráterech (kde je voda v podobě ledu), kterých jsou na Měsíci řádově jednotky kolem pólů. Multilaterální dohoda mající širokou podporu je nejen předcházení potenciálnímu konfliktu na Měsíci, má ale i potenciál vytvořit dlouhodobě stabilní a předvídatelné prostředí, ze kterého budou profitovat všichni zapojení aktéři. Je tedy v zájmu všech kosmopolitně smýšlejících států, aby tomuto potenciálně konfliktnímu vývoji zabránily.

Ideály kosmopolitismu sdílí globální kosmická komunita, která je až překvapivě sounáležitá. Sdílí vize kolonizace vesmíru a uvědomuje si, že bez globálního politického konsensu se lidstvo do vesmíru jen tak nerozšíří, rozhodně ne udržitelně. Takováto epistemická komunita sice nemá žádnou politickou moc, ale má jednoznačně silný hlas, kterým může ovlivnit nálady státních aktérů i průmyslu.

Osídlení vesmíru, a především jeho zmíněná udržitelnost, je základním motivem v programech Deep Space Gateway s cílem vybudovat základnu na oběžné dráze Měsíce a Artemis Program, který oproti programu Apollo má za cíl vybudovat stálou základnu na povrchu Měsíce („this time we go to stay“). Udržitelnost je ale závislá i na stabilitě mezinárodní spolupráce stojící nejen na shodě stran výkladu mezinárodního práva, ale především na předcházení nahodilému politickému rozhodování na národních úrovních. Standardně tuto stabilitu a synchronizaci na globální úrovni ovlivňují lokální volby, s čímž se pojí i kontinuita industriálního prostředí špičkových technologií využitelných k dlouhodobým misím ve vesmíru závislá na politickém rozhodnutí lokálních vlád. Globální shoda tak přispěje i ke správnému nasměrování dračích firem typu SpaceX dělajících rády, co se jim zlíbí. Ideály kosmopolitismu tak nejsou jen nedosažitelnými vizemi, ale nutným a pragmatickým předpokladem k úspěšnému udržitelnému rozšíření lidstva do vesmíru. Unilaterální jednání silného státu má potenciál přetavit ambice programu Artemis v dočasnou misi, jakou byl program Apollo.

Navzdory její nadčasovosti a vizionářství je třeba konstatovat, že Kosmická smlouva v řadě otázek reflektuje technologické možnosti lidstva v době, v níž byla sjednána, a na řadu dnes již relevantních otázek neposkytuje jasné odpovědi. Tou dnes snad nejvíce palčivou je právní nejistota spojená s podmínkami, za jakých lze využívat přírodní bohatství ve vesmíru, tolik nutné pro zajištění udržitelnosti základny. Právní aspekty jeho využívání je již třetím rokem na programu právního podvýboru COPUOS, avšak žádná dohoda pro rozdílné názory států není na obzoru. To vyvolává na straně kapitálově silných soukromých společností (SpaceX anebo Blue Origin) frustraci, jelikož k masivním investicím do technologií k osídlení vesmíru potřebují právě právní jistotu a předvídatelnost regulatorního prostředí.

Tato nejistota neomezuje pouze viditelně rostoucí vesmírné firmy, ale i třeba těžařské společnosti disponující ohromným kapitálem. S právní jistotou, znalostí složení hornin a ekonomickou racionalizací je víc než pravděpodobné, že těžba ve vesmíru začne okamžitě. Jeff Bezos (vlastník Blue Origin a Amazon) mimo jiné pravidelně opakuje, že nastupující racionální environmentální orientace na Zemi bude zvyšovat racionalizaci přesunu špinavého průmyslu do vesmíru. Pokud vynecháme vysněné asteroidy z platiny nebo zlata, je to právě program Artemis, který v otázce těžby vody na Měsíci přináší ekonomickou racionalizaci, a má tak potenciál otevřít vesmírnou ekonomiku.

Strategie Artemis Accords se má stát nejenom řešením praktických i právních otázek spojených s realizací mise Artemis, ale i řešením výše popsané neefektivity multilateralismu a kosmopolitismu (vesmír ostatně není jedinou oblastí, kde Spojeným státům evidentně dochází s multilateralismem trpělivost, přičemž vztah USA ke Světové obchodní organizaci či Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu včetně jejích protokolů nebo nakonec úplně zbytečný odchod ze Světové zdravotnické organizace jsou toho názorným příkladem). Hlavním důvodem, pro který by strategie Artemis Accords měla vzbuzovat obezřetnost je kompatibilita způsobu, kterým USA usiluje nová pravidla zakotvit, s kosmopolitním charakterem kosmického prostoru. USA totiž deklarovaly úmysl diskutovat výše uvedené otázky pouze se státy, s nimiž USA sdílejí pohled na to, jak by měl být vesmír využíván a s jejichž vesmírnými agenturami plánuje NASA na programu Artemis spolupracovat. S těmito státy mají být následně uzavřeny bilaterální smlouvy. Strategie Artemis Accords ve svém důsledku obchází OSN a multilaterální diskusi na půdě COPUOS.

Strategii vnímáme zejména jako návrh modelu spolupráce, který má potenciál stát se precedentem v dalším osidlování, a tak modelem vládnutí nad dalšími plánovanými základnami (povrch Marsu, horní vrstvy atmosféry Venuše, měsíc Europa u Jupitera a další), možná i na další stovky let. Důvody k ostražitosti shledáváme především v tom, že strategie Artemis Accords byla oznámena zcela nečekaně, bez diskuse v COPUOS, bez sebemenšího kontaktu s mezinárodním společenstvím.

Ačkoliv je možné namítat, že širší diskuse například na úrovni OSN, stejně jako obecný konsenzus na řešení praktických otázek využívání kosmického prostoru, je z dlouhodobého hlediska užitečnější, bilaterální úprava vzájemných vztahů mezi státy je v zásadě možná. Zejména stran interoperability a standardizace může být užší spolupráce mezi klíčovými aktéry užitečná a vést k relativně rychlému zavedení pravidel uplatňovaných na recipročním principu. Stejně žádoucí je harmonizace národních úprav, která může ve svém důsledku vést k předcházení kolizí a obecně vyšší bezpečnosti vesmírných misí. Při ekonomické síle USA to však bude s největší pravděpodobností harmonizace se standardy a národní úpravou USA. Zvlášť státy, které po sedmdesát let budovaly Evropskou unii na bázi multilaterálního konsenzu, by měly zbystřit. Nebudujeme novou Mezinárodní vesmírnou stanici, ale trvalé osídlení Měsíce, které jednoduše precedent založí.

Co se ovšem týká využití nerostných surovin ve vesmíru, je situace ještě složitější. Nerostné suroviny jsou ze své podstaty vyčerpatelné, pročež výkon práva volně využívat kosmický prostor ve formě těžby je implicitně omezen tímtéž právem ostatních států. Jak bylo již navíc výše referováno, Kosmická smlouva vyžaduje, aby byl výzkumu a využívání kosmického prostoru prováděn v zájmu a pro blaho všech zemí bez ohledu na jejich stupeň hospodářského a vědeckého vývoje. Způsob naplnění tohoto požadavku je jedním z nejvíce sporých aspektů, pro které se doposud nepodařilo přijmout režim pro využití přírodního bohatství ve vesmíru na mezinárodní úrovni. Podmínky těžby nerostných surovin nastavené na bilaterální úrovni, jak anticipuje strategie Artemis Accords, může být však jen stěží kompatibilní s kosmopolitním charakterem Kosmické smlouvy. Jinými slovy, bilaterální úprava z podstaty věci nemůže determinovat zájmy a blaho všech zemí. Pro úplnost uvádíme, že ze strany USA není patrná ani upřímná snaha řešit výše uvedené praktické a právní otázky na úrovni OSN, kam tato debata bez pochyby patří.

V historii lidstva existuje pouze jediný srovnatelný příklad, kdy mezinárodní společenství nastavovalo komplexní pravidla pro využití nerostných surovin v oblasti mimo hranice jurisdikce států. Vyjednávání mezinárodněprávního režimu pro těžbu nerostných surovin z mořského dna za hranicemi jurisdikce států se vedla desítky let. Trpělivost a úsilí diplomatů ovšem vedlo k přijetí Úmluvy OSN o mořském právu doplněné Dohodou týkající se implementace části XI Úmluvy OSN o mořském právu. S ohledem na to, že obě mezinárodní smlouvy dnes ratifikovalo na 150 států světa, jedná se o jeden z nejvýznamnějších úspěchů při kodifikaci mezinárodněprávních obyčejů a mezinárodněprávní normotvorby. Nicméně trvalé osídlení jiných planet je paradoxně více pravděpodobné než lidské osídlení mořského dna, což by mělo být o důvod víc proč usilovat o multilaterální řešení.

Vesmír je unikátní prostor a Kosmická smlouva je ojedinělým příkladem schopnosti mezinárodního společenství nevnímat rozdíly mezi národy, ale stavět na univerzálních principech humanismu a kosmopolitismu. Bude-li mezinárodní společenství schopno uchovat si principy, na kterých je Kosmická smlouva postavena, otevřou se před lidstvem velké možnosti. Pokud bude strategie Artemis Accords (v podobě, v jaké byla 15. května 2020 navržena) vskutku dláždit cestu na Měsíc, bude to možná výhra pro USA, ale prohra pro lidstvo. Vzhledem ke strategickému významu přírodních zdrojů v kosmickém prostoru nelze vyloučit ani riziko otevřeného konfliktu. Artemis Accords je třeba vnímat s velkou obezřetností. Diplomacie, včetně té české, by se ale mohla této situace zhostit velmi konstruktivně, protože kdy jindy nastavovat pravidla osidlování vesmíru než tehdy, kdy tato doba klepe na dveře.

 

Martin Švec, vědecký pracovník Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Martin Švec je vědecký pracovník Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

 

 

   

 

 

 

Politolog Nikola Schmidt chce pomocí národní strategie zařídit, aby Česko nezůstalo mimo vesmírný byznys a zapojilo se do ochrany planety.

Nikola Schmidt je vedoucím Centra governance nových technologií na Ústavu mezinárodních vztahů.