Pokud je smrt absencí života, je na čase ptát se, jakou hodnotu přičítáme životu, jehož hlavním imperativem je boj proti covidu. Je nejvyšší čas začít sčítat ztráty férově, tedy po obou stranách.

Oběti “na druhé misce vah“ mají tu smůlu, že na ně nemáme počitadlo, a navíc nejde jen o zmařené životy těch, kteří neabsolvovali plánované operace nebo fatálně odložili návštěvu lékaře, ale také o “pouhou” redukci a přiškrcení lidského života, což je těžké kvantifikovat, natož použít jako tvrdý argument. Jenže pokud taková situace trvá dlouho a poškozuje životy milionů, tak selský rozum velí celou věc znova promyslet.

A tak se troufale ptáme, co všechno jsme ještě ochotni obětovat a na jak dlouho za situace, kdy vedení státu chybí jakákoli deklarovaná perspektiva. Protože něco jako vize stojí vždy na nějaké ideji, nikoli na číslech, jejichž způsob interpretace je velmi problematický. A vizí nelze nazvat ani upínání se k vakcíně. Minimálně proto, že proočkovanost je během na dlouhou trať a upínat se k ní bezvýhradně znamená zavírat oči před eventualitou, že nezafunguje podle našich představ. Stejně jako podle našich představ již nezafungovalo utahování a povolování lockdownu, který se ve svém protahovaném opakování stává především ukázkou naší bezradnosti.

Smysl jistě dává apelovat na zodpovědnost. Nikoli ovšem dnešním zúženým způsobem, který akcentuje pouze zodpovědnost k životu našich seniorů. Nemůžeme přece všechny ostatní podoby zodpovědnosti k lidem i podstatným kvalitám života, o které aktuálně přicházíme a které nás odlišují od zvířat, hodit přes palubu. Nemluvě o existenčních katastrofách mnohých z nás.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Uvržení celé společnosti do stavu, kdy je vše mimo modus přežití postaveno na vedlejší kolej, znamená nastavit společnosti přes všechen apel na vzájemnou solidaritu dehumanizující parametry říše zvířat, a to by se na nás ještě asi mnohá zlobila.

Dát na jednu mísu vah holý lidský život a na druhou kvalitu života tisíců dalších a začít se bavit o tom, co z obého má větší cenu, zní jako etická noční můra. Navíc to znamená vystoupit ze vzývané říše čísel, která nám přese všechno poskytuje jakýsi, byť pochybný, mentální komfort, a ocitnout se na panenském území “pofidérních hodnot”, jejichž význam se těžko posuzuje.

Ano. V této “neobjevené Americe” si troufáme nesrovnávat jen čísla zemřelých a nakažených vzhledem k opatřením, případně vzhledem k obdobným číslům ze zahraničí, ale do kolonky má dáti / dal započítáváme i něco jako smysluplný a naplňující způsob života, do kterého patří naše přátelství s blízkými, možnost svobodně se pohybovat, všestranný rozvoj našich dětí atd. Znamená to zásadní posun ve vnímání naší situace, který spočívá nejen v tom, že bereme vážně i kvality lidského života, které není snadné kvantifikovat, ale jsme rozhodnuti, že to budou právě tyto kvality, co převezme místo čísel funkci našeho nového majáku.

Přestaňme se tedy ptát, jak ještě efektivněji omezit všechny projevy naší lidskosti, a zamysleme se raději nad tím, co všechno můžeme udělat pro naše seniory, aby si naše životy podržely ony zásadní kvality, kvůli kterým je vlastně žijeme. A ptejme se více samotných seniorů, jak svou situaci vnímají a co by si přáli. Současná debata o covidových opatřeních totiž svým “o nich bez nich” neblaze evokuje starší horké polemiky na téma uprchlíci či muslimové v Evropě, kdy za tyto skupiny ve veřejném prostoru rovněž mluvil někdo jiný než oni sami. Skoncujme také s hloupým automatismem, že intenzita našeho “uskromnění se” na oltář dobra našich seniorů je přímo úměrná jejich skutečnému bezpečí, a ověřme si u seniorů samých náš nevyřčený předpoklad, že většině starých lidí je bezpečí drahé nade vše ostatní.

Na chvíli zde odbočím k příkladu ze života. Můj otec, žijící jinak v domově s pečovatelskou službou, nyní leží v těžkém stavu v nemocnici s covidem a oboustranným zápalem plic, přestože od jara nevycházel z bytu a s nikým se nevídal. Nechme stranou, že u mého otce covid nerozpoznaly ani pečovatelky, ani školená zdravotní sestra z Charity, která jej pravidelně navštěvovala, a někdo z oněch pečujících otce nejspíš nakazil. Jde totiž také o to, že jeho fyzický i psychický stav se stejně jako u mnohých dalších seniorů kvůli psychické izolaci a nedostatku pohybu výrazně zhoršil, a jde i o otcův pocit, že to celé nestálo za to, protože s námi nebyl a teď už to nedožene, protože nás k němu nepustí. A v neposlední řadě jde také o systémovou díru, kterou otcův příklad dobře ilustruje. Ona systémová díra spočívá v tom, že domy s pečovatelskou službou formálně nespadají do zdravotnických zařízení, a jakkoli jsou tedy plné seniorů v podobné kondici jako těch, kteří žijí v domovech důchodců, tak se v nich covid nijak netestuje a nemonitoruje. Jsem přesvědčená, že podobných děr v systému je více, a tedy i seniorů, kterým zavřené hospody ani děti na on-linu nic nepřinášejí a smrt nacházejí ve zdravotnických zařízeních navzdory své izolaci, při níž trpí, zatímco z médií se na ně řine nepřerušovaný proud doporučení, že sociální izolace a pobyt doma je ten nejlepší a jediný možný postoj, který by měli k situaci zaujmout.

Řešení? Přechod z plošného lockdownu k bezprostřední ochraně seniorů. Nebo realita života bezohledně předběhne tu narýsovanou opatřeními, která se začnou v ještě větší míře nedodržovat. Vládě potom nezbyde nic jiného než vzít tuto realitu na vědomí zrušením svých omezujících výnosů anebo se uchýlit k rozsáhlým represím.
K zjištění, že život nelze výnosy dlouhodobě zredukovat na minimum, je možné dojít buď selským rozumem, anebo čelním nárazem s realitou: ve chvíli, kdy velkému množství lidí přeteče číše trpělivosti. Opatření, jejichž cílem je eliminace průvodních projevů života, jdou zkrátka bez represí udržet jen krátkodobě, a jejich etika zaklínání se zodpovědností je navíc falešná, protože je mimořádně výběrová. A nic na tom nemění ani fakt, že ono přetečení číše zodpovědnosti můžeme nadále nazývat projevem občanské nezodpovědnosti a nesolidarity. Otázkou totiž zůstává, komu a v čem takové označení pomůže.

Autorka je spisovatelka.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+

Komentáře ke článku

Anna Pabianova 12.01.2021 22:01
Dobry den, problem s otevrenim spolecnosti, je v tom, ze dojde k "promorovani" generace cca.3-30 let, tzn. od materske skoly po vysokoskolaky a mlade dospele.Spolu s nimi se zacne promorovat generace rodicu cca. 30-65...a mam obavu, ze Ti pak zahlti covidova oddeleni a lidi 65 plus se jiz zkratka hospitalizovat nebudou...mozna by bylo vhodne nechat statistiky tento model...
Michal Fišer 12.01.2021 11:25
Moc pěkně napsané, cítím to úplně stejně. Bohužel podobná situace je v celé kontinentální Evropě a nikdo nechce vystoupit z řady, mimo opomíjeného Švédska.
12.01.2021 10:51
Michal Macenauer Díky za skvěle formulovaný apel... který se dobře doplňuje s komentářem Jana Kubity (Stát se k nám chová jako ke zlobivým dětem, je pak těžké mít ho rád). Kéž se podobné myšlení prosadí.
Vítězslav Zemánek 12.01.2021 10:45
Souhlasím s komentářem pana Havliše. Kolaps zdravotnictví a vše, co z toho vyplývá či co by z toho vyplývalo, je v úvaze paní Hůlové, jež je jinak podle mě zajímavá a podnětná, zcela pominuto.
Jan Havliš 12.01.2021 07:53
plošná uzávěra slouží jedinému, zabraňuje úplnému kolapsu zdravotnictví do doby, než bude populace proočkovaná. jak vidno i s ní jsou zdravotníci na hraně kapacity. pokud si neuvědomíme tento prostý fakt, všechny ostatní úvahy jsou na draka. to, že toto omezení komplikuje neschopnost státu a jeho představitelů zajistit na toto období únosné podmínky těm, kterých se uzávěra bytostně dotkla, a pracovat efektivně na testování a očkování, je smutný malus, za který doufám prohrají příští volby.
Newsletter

Sedmička HN

Život jsou povinnosti i radosti. A proto tu je newsletter Sedmička - každé ráno v sedm vám přinese sedm tipů na podnětné a zajímavé čtení z domova i ze světa. A k tomu pár nápadů, čím se zabavit nebo čím potrápit mozkové závity.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily v Hospodářských novinách. Těšit se můžete na texty Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru