Proč má mít stát výjimku na přimíchávání biopaliv, která poškozuje trh?

Nechme stranou debatu o tom, zda je přimíchávání biopaliv do pohonných hmot užitečné; ta se měla vést (a částečně vedla) před rokem 2007, v němž byla povinnost zavedena zákonem č. 180/2007 Sb. Nyní zkrátka platí, že dodavatelé mají povinnost přimíchávat do objemu uvedeného na trh v kalendářním roce minimálně šest procent biopaliv u motorové nafty a 4,1 procenta u benzinu, a to právě s výjimkou povinné obměny státních hmotných rezerv. Jak vyplývá z pozměňovacího návrhu poslance Pávka (STAN), díky tomu Čepro prostřednictvím vlastní čerpací stanice uvede ročně na trh zhruba 420 milionů litrů nafty a 174 milionů litrů benzinu s nákladovou úsporou cca 600 milionů Kč. Tu tak může oproti konkurenci promítnout do nižší ceny a/nebo vyšší prodejní marže, a tím získat ekonomicky neopodstatněnou výhodu. Obhájci výjimky argumentují tím, že je to vlastně pro stát úspora, protože zrušení výjimky by správu hmotných rezerv prodražilo.

To na první pohled dává logiku, ovšem jen dokud si neuvědomíme, že stát jakožto (spolu)tvůrce regulace by mohl „úspor“ dosahovat dalšími, daleko tvrdšími výjimkami, třeba na spotřební dani nebo dani z přidané hodnoty… Ty by sice ještě více pokřivovaly trh, ale stát by na přímých nákladech spojených s hmotnými rezervami nepochybně ušetřil daleko více.

Mně osobně v debatě o této ekonomické kauze chybí pohled na samotnou úlohu státu. Pokud automaticky přijmeme tezi o nezbytnosti disponovat fyzicky stovkami milionů litrů pohonných hmot ve státních hmotných rezervách, můžeme určitě zapochybovat o tom, že jejich správu musí nutně zajištovat státní instituce (a ne aukcí vysoutěžený soukromý subjekt). A ještě více pak můžeme pochybovat o tom, že by pravidelná obměna nemohla probíhat opět v režii aukce, kdy subjekt nabízející státu nejvhodnější podmínky pohonné hmoty odebere a na trh dodá bez toho, aniž by se opíral o jakoukoliv výjimku…

Toť pohledem ekonoma ideální svět. Jenže ekonomií regulace se zabývám dostatečně dlouho na to, abych si uvědomoval, že v interakci mezi veřejným a soukromým sektorem se o ideálním světě bavit nemůžeme. To nic nemění na tom, že úkolem státu má být primárně zajištění služeb, které jsou nezbytné (bezpečnost) a společensky prospěšné (pomoc v nouzi) a které zároveň nedokáže nebo z ekonomických důvodů nechce zajistit soukromý sektor.

Říkáme jim statky veřejné. Prodej pohonných hmot koncovým zákazníkům takovým statkem rozhodně není, stejně jako jím není třeba prodej pečiva (byť by se určitě našel zastánce toto, aby stát každý den nakoupil strategické zásoby pečiva „pro strýčka Příhodu“ a druhý den je obměnil, a našel by se určitě i subjekt, který by v tom viděl dobrý byznys a takovou regulaci podporoval).

Když už stát není minimální, má být alespoň neutrální. Právě proto dávají smysl argumenty zastánců zrušení výjimky. Když už žijeme v situaci, kdy stát prodává pohonné hmoty jako soukromník, neměl by mít nad soukromníkem výhodu v podobě nákladové úspory zajištěné zákonnou výjimkou.

Touto pointou v podobě argumentační tečky ale naše případová studie nekončí, naopak se ještě více komplikuje. Boj za narovnání tržního prostředí se totiž ve sněmovně paradoxně střetává s bojem politickým, kde do hry vstupuje prastará otázka: Cui bono? Pokud by byla výjimka zrušena, což je nepochybně správné, úprava legislativy by logicky determinovala vyšší poptávku po biopalivech. S ohledem na strukturu trhu s biopalivy v České republice tak budou stát zákonodárci před zásadní otázkou: Narovnat trh, ale zvýšit tak potenciálně byznys (nejen) koncernu Agrofert, nebo trh nechat pokřivený a dál živit paradox státní výjimky z regulace pro státní subjekt? Nelehká volba…