Tento národ nezměním. Jsem ochoten sloužit, dokud budu schopen, říkal Havel

Ten rozhovor se jmenoval „Terén, na který nikdy nevstoupím“ a vyšel v samizdatovém časopise Sport, předchůdci dnešního Respektu. Psalo se září roku 1989, v Polsku už měli za sebou první skoro svobodné volby, východní Němci v trabantech odjížděli složitými cestami za novou budoucností...

A v šedivé Praze plné lešení se třiapadesátiletý muž, který se jen před pár měsíci znovu vrátil z vězení, pomalu smiřoval s tím, že další léta svého života stráví poněkud jinak, než by si asi přál.

V onom interview, vedeném novinářem Ivanem Lamperem, se vůdce československé opozice Václav Havel, velmi snažil vysvětlit, že si skutečně nepřeje stát se profesionálním politikem.

„My nejsme ti, co si vybrali politiku, to politika si vybrala nás. A to, co děláme, děláme proto, abychom prosadili takové poměry, v nichž se nebudeme muset politice věnovat,“ citoval svého přítele Adama Michnika.

„Já nejsem anděl ani pánbůh, nemám nadlidské ani héraklovské schopnosti. Já nezměním tento národ... Já jsem prostě ochoten sloužit tak dlouho, dokavad jsem schopen. Až nebudu schopen, prostě té věci sloužit nebudu.“

O tři měsíce později se stal prezidentem a „věci“ pak sloužil dalších dvaadvacet let, až do neděle. A můžeme si být jisti, že bude i dál.

Garance vítězství

Koncem roku 1989 nemohl nikdo tušit, co nás čeká. Upadající země, v níž mimochodem bylo stále více než sedmdesát tisíc sovětských vojáků, stála před civilizační proměnou, která se měla dotknout každého.

Euforický duch té doby formuloval Václav Havel slavným heslem o „pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí“, čímž jako by pro nemalou část společnosti převzal za toto očekávané vítězství osobní garanci.
A ještě jeden Havlův výrok té doby bychom si měli připomenout, neboť s tím předchozím dost souvisí. Jeho slib, že zemi dovede k prvním svobodným volbám v červnu 1990 a pak se vrátí ke psaní.

Pro Havlovy kritiky je to tradiční důkaz jeho licoměrnosti, neboť prezidentem byl pak s krátkou přestávkou v druhé polovině roku 1992, kdy se rozpadalo Československo, celých třináct let, během nichž se skóre utkání pravdy a lásky proti lži a nenávisti nevyvíjelo právě ideálním způsobem.

Jenže problém je, že nemáme vůbec ponětí, jaký by byl stav, kdyby Václav Havel tuto zodpovědnost nepřevzal a od léta 1990 či třeba po vzniku České republiky si začal naplno užívat svou přirozenější roli globální intelektuální hvězdy.

Havel však tento svůj zcela individuální bonus věnoval do služeb nejen své země, ale celé postkomunistické Evropy. Ačkoliv musel celou řadu svých původních myšlenek přehodnotit (třeba té o úplném rozpuštění všech vojenských paktů) a některé se ukázaly jako minimálně naivní, byl to on, kdo táhl v očích světa celý region zpátky do civilizovaných poměrů.

Samozřejmě, že v tom zpočátku bylo jisté exotické okouzlení z rokenrolového prezidenta, který v nové roli odmítl změnit svoje návyky, stejně jako přátele. Jenže kdyby to bylo pouze tím, vyčerpal by se „efekt Havel“ někdy hned po roce 1990, kdy se v Praze u něj střídali George Bush, dalajlama, Margaret Thatcherová, Rolling Stones, papež a François Mitterrand.

Ale to se nepřihodilo. Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci. Jak to v neděli v záplavě kondolencí z celého světa přesně řekla Madeleine Albrightová: „Osobnost Václava Havla Američané brali jako důkaz, že lidé ze střední Evropy chtějí patřit k Západu.“

Terén, kam nevstoupil

Když na jaře 1997 uvažoval, zda má ještě naposledy kandidovat do prezidentského úřadu, bylo to necelého půl roku po těžké operaci plic, kdy měl plné právo stáhnout se z čím dál více houstnoucí atmosféry v zemi na konci svého „ekonomického zázraku“ a vlastně celé jedné její éry, s níž byl jako symbol spojen.

Přesto znovu výzvu přijal a ve svém posledním termínu přivedl zemi do NATO a před dveře Evropské unie.
Přitom krátce před prezidentskou volbou roku 1998 sehrál zásadní roli při pádu Klausovy druhé vlády a své znovuzvolení si tím rozhodně neulehčil. I tak ale nebylo pochyb, že svůj úřad – byť s „výstrahou“ až ve druhém kole – obhájí a že se na tom budou svými hlasy podílet volitelé ze všech demokratických stran, neboť země si v tu dobu stále ještě nemohla dovolit zůstat bez něj.

A tak to s Václavem Havlem bylo po celých těch dvaadvacet let. Češi jej prostě potřebovali, i když jeho domácí popularita – na rozdíl od té mezinárodní – postupně klesala a na konci jeho mandátu se před devíti lety dostala v průzkumech někam ke čtyřiceti procentům.

Zřejmě proto – jak o sobě kdysi řekl ve Sportu – Václav Havel nebyl anděl, ani pánbůh a věděl, že národ nezmění.
Přesto vždy sloužil přesně tak, jak považoval za správné. Mluvil neustále o věcech, které se po letech neposlouchají stále dokola zrovna snadno, o morálce, svědomí, odpovědnosti, ale také o rasismu nebo korupci, jejíž nebezpečí byl schopen rozeznat už velmi záhy na počátku 90. let.

A to vše dělal s plným rizikem, že lidé budou jeho slova poměřovat se svou vlastní zkušeností a s jeho kroky. Konfrontace morální autority s reálnou politikou nemůže zřejmě skončit jinak, než jistým rozčarováním na všech stranách. Pravda a láska sice nad lží a nenávistí nevítězí, nelze však pochybovat, že vše, co Václav Havel udělal nebo řekl, vzniklo z jeho nejhlubšího přesvědčení, že právě tudy k tomu vede cesta. A to bez ohledu na to, co si o tom třeba momentálně myslí většina.

A tak budou na Václava Havla vzpomínat jeho příznivci. Nikoliv nekriticky, ale jako na muže jistě chybujícího, ale za všech okolností oddaného ideálům, za něž si vždy ručil vlastním životem.

„Ve chvíli, kdy by konsenzus znamenal zpronevěru sobě samému a svému přesvědčení, končím, protože jinak bych přesně vstoupil na ten terén, na kterém bych se nikdy nechtěl ocitnout,“ řekl Václav Havel v citovaném rozhovoru ze září 1989.

Když v roce 2003 odcházel z Hradu, aby se stal průkopníkem v tuzemsku zcela neznámé role „bývalého prezidenta“, mohl si říct, že se mu skutečně podařilo to, o čem v souvislosti s ním kdysi mluvil Adam Michnik: v jeho zemi byly přes všechny těžkosti a problémy nastoleny poměry, v nichž se již nemusel politice věnovat jako profesionál.

Vítězství pravdy a lásky je teď už na nás všech ostatních, Václav Havel svůj part sehrál z plných sil a Čechům bude ještě nějakou chvíli asi trvat, než si naplno uvědomí, jaké štěstí měli, že jim v tom právě on tak dlouho pomáhal.

 

 

---

Vzpomínky na Václava Havla: