Za okny bouří evropská dluhová krize. Odpočíváte po práci a náhle zazvoní telefon. „Ne, nemám zájem“, loučíte se rychle (na to „děkuji“ jaksi nezbyl čas, ale stejně by nebylo myšleno upřímně). Právě vám nabídli účast na „zaručeně výdělečném“ projektu multi-level marketingu. Odmítli jste, jelikož víte z televize, že tento je často založen na neudržitelném pyramidovém schématu. Jak Bernie Madoff při svém tunelování Wall Street ukázal, aby lidé vydělali, je potřeba nikdy nekončící přísun nových účastníků. Jinak vydělá jenom menšina na špičce pyramidy a většina později se připojivších na spodu pyramidy prodělá.

Bohužel v televizi už nezmínili, že přesně takto „funguje“ důchodový systém většiny zemí včetně Česka. A že váš slíbený státní důchod je proto v ohrožení.

„Jak je to možné, vždyť celý život poctivě platím!?“

Vaše rozhořčení je výsledkem užívání tzv průběžného financování důchodového systému. Zjednodušeně, pracující občan v něm odvádí stanovenou částku P, a ta je ve stejném období použita na vyplácení důchodu ve stanovené výši D. Stručně popišme hlavní nešvary průběžně financovaného systému.

- Netransparentnost. Nevíte, kolik jste do systému vložili, ani kolik z něj dostanete.

- Nespravedlnost. Není nijak garantováno, že dostanete (vy nebo vaše děti) zpět vloženou částku.

- Neflexibilita. Nemůžete (bez penalizace) přestat pracovat dříve, než je oficiálně stanovený věk, a to i v případě, že jste do systému odvedli částku výrazně převyšující vaše důchodové potřeby.

- Nejistota a neefektivnost. Dochází k častým změnám výše odvodů a důchodů, a to jak přímo skrze změny P a D, tak skrytě skrze posuny důchodového věku či relevantní zdanění. Zvýšená nejistota vede k chybným a neadekvátním rozhodnutím jedinců o dobrovolných úsporách, pojištění atd.

- Neudržitelnost. Vzhledem k výrazným demografickým změnám, poklesu porodnosti a zvyšování délky života, se rozevírají nůžky mezi celkově odvedenými a vyplacenými částkami. Chybějící finance jsou vyplaceny jen za cenu zvýšení státního dluhu, jenž nemůže růst do nekonečna.

A právě posledně zmíněný problém souvisí s pyramidovým schématem. Současné systémy byly nastaveny před několika desítkami let, kdy byl přísun nových jedinců zajištěn vysokým populačním růstem. Politické faktory pak způsobily, že se přebývající peníze neuspořily, ale byly rozděleny. A tak jedinci několika generací dostali ze systému více, než do něj odvedli.

Jen pro ilustraci razantních demografických změn: poměr pracujících, odvádějících P, ku důchodcům, pobírajícím D, byl před 40-50 lety ve vyspělých zemích 6 až 7. V současnosti je to již jen přibližně polovina, a během čtyř desetiletí se předpokládá snížení tohoto poměru pod hodnotu 2 (v některých zemích dokonce blízko jedné).

Rozsah generačního přerozdělování si ukažme na odhadech Mezinárodního měnového fondu týkajících se amerických veřejných financí bohužel srovnatelná data pro Česko nejsou k dispozici). Takzvané mezigenerační účty kalkulují čisté daňové břemeno každé generace, jež se dá zhruba interpretovat jako rozdíl D a P (s připočtením zdravotnictví atd). Z odhadů vyplyvá, že pro žijící generace je D > P, a pro budoucí generace to platí obráceně.

Mezigenerační rozdíly, a tudíž nespravedlivost systému, jsou obrovské. Například porovnejme generaci dnešních pětašedesátníků a pětadvacátníků (tabulka 3 v tomto článku). Zatímco obě získají více, než by jim příslušelo, tak výše „přeplatku“, hodnota D minus P, je pro první generaci skoro sedmnáctkrát vyšší než pro druhou. A tak dochází k paradoxní situaci, kdy ta druhá generace je „právem“ nespokojená, i když ze systému profituje, protože „ti starší si urvali ještě větší kus pro sebe“. Jiné odhady uvádějí, že dnešní průměrný americký pětašedesátník obdrží (v očekáváné hodnotě) ze zdravotního systému přibližně trojnásobek jím vložené částky. Takovéto horentní „přeplatky“ budou nutně vykompenzovány „doplatky“ dosud nenarozených generací. Ty budou muset platit řádově dvojnásobné daně oproti současným generacím (škoda, že se k tomu ještě nemohou vyjádřit ve volbách). Tedy pokud se systém dříve nezhroutí, jelikož nekryté budoucí závazky systému jsou v řádech stovek procent HDP, mnohonásobně překračující náklady nedávné finanční krize (viz například tabulka 6.4 v této studii).

Toto pyramidové schéma bylo aplikováno „úspěšně“ i v soukromém sektoru. Například z údajů zveřejněných britským The Telegraph o nadnárodní společnosti Tesco vyplývá, že její penzijní fond je již nyní v hlubokém mínusu i přesto, že do něj v současnosti přispívá o 42% více lidí, než z něj čerpá.

Spasí nás evropský rozpočtový kompakt?

Možná upřete svou naději k nedávné evropské smlouvě zakotvující rozpočtovou disciplínu. Bohužel ta neřeší průběžný systém financování ani stárnoucí populaci, a tedy žádný z výše uvedených problémů. Smlouva pouze stanoví, že rozpočet by měl být „vyrovnaný nebo v přebytku“ (to, že hned v další větě umožňuje strukturální schodek do výše 0.5%, a tedy že mínus 0.5 je větší nebo rovno 0, ponechme stranou). Pokud by toto pravidlo bylo striktně dodrženo, což je nepravděpodobné, průběžně financující vlády budou nuceny rok co rok k arbitrárním škrtům ve výdajích, zvyšování důchodového věku atd.

Smutné na této evropské promarněné příležitosti je to, že existují koncepční řešení problému veřejných financí, jež odstraňují pyramidové prvky systému. Mnohé z nich jsou prověřeny praxí. Jako příklad uveďme reformu penzijního systému v Austrálii z první polovny 90. let. Stěžejním prvkem systému jsou individuální penzijní účty, kam se povinně z platu strhávají odvody, a kam povinně zaměstnavatel přispívá. Systém je: 1) transparentní, protože každý vidí, kolik má naspořeno. 2) Spravedlivý, protože vaše rodina o úspory nepřijde, ani když umřete předčasně. 3) Flexibilní, protože si můžete zvolit a změnit penzijní fond podle libosti, stejně jako typ investiční varianty (existují i nízkorizikové a pasívní varianty s nízkými poplatky). Navíc můžete odejít do důchodu mnohem dříve bez penalizace, pokud máte naspořeno. 4) Stabilní a efektivní, protože nedochází k neočekávaným změnám a chybným rozhodnutím jedinců. 5) Především, systém je fiskálně udržitelný, protože je z velké míry (i když ne stoprocentně) imunní vůči demografickým změnám.

Kritici jistě poukážou na nedostatečnou progresivitu systému, ale ta se dá jednoduše zabudovat. Jiní oponenti budou zdůrazňovat úroveň korupce v politice, a tvrdit, že reformy veřejných financí by nebyly třeba, pokud by byla eliminována. Toto ukazuje neznalost rozsahu fiskální propasti, jejíž predikovaná hodnota výrazně převyšuje i ty nejdivočejší odhady korupce. Mnozí skeptikové podotknou nebezpečí vytunelování systému soukromých penzí. Z alarmujících projekcí veřejných financí však autorovi tohoto článku vyplývá, že pravděpodobnost, že současná mladá/střední generace přijde o slíbený státní důchod, je neporovnatelně vyšší. Tedy pokud by se politikové nesnažili zacelit díru ve financích konfiskací těchto soukromých úspor, jak tomu bylo v Maďarsku. Vzhledem k jejich neochotě reformovat skutečné jádro problému jim totiž moc možností nezbyde. Pokračování pyramidového dýchánku, jehož jsme všichni aktéry a tedy za něj neseme spoluodpovědnost, mezi ně už dlouho patřit nebude. Možná by stálo za to zvednout ten naléhavě vyzvánějící telefon, a říci jim, co si o žití na úkor našich dětí myslíme.

 

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru