Nevím přesně, jaký program má v neděli premiér Petr Nečas, je mi to vlastně jedno, ale docela přesně vím, kde by měl být a kde nebude. V Letech u Písku, kde se - jako každý rok - sejdou čeští Romové, pár výstředních humanrightistických aktivistů, zástupci církví a jedenáct velvyslanců, mimo jiné USA, Velké Británie, Francie a Německa, a uctí památku obětí romského holokaustu, v němž hrají Lety smutně zásadní roli.

A jako již tradičně se akce odehraje zcela bez zájmu českých politických špiček. Úřad vlády bude zastupovat jaksi povinně zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg je v zahraničí a místo sebe pošle alespoň věnec, a pokud se do neděle něco nezmění, nejvyšším přítomným ústavním činitelem bude podle čtvrtečních informací pořadatelů z Výboru pro odškodnění obětí romského holokaustu řadový senátor ODS Tomáš Töpfer, za což mu patří dík. (Stejně jako komukoliv dalšímu, kdo se ještě přidá.)

Tohle je skutečně strašidelná ostuda. Což úplně zbytečně v souvislosti s Lety opakuju každý rok, jenže tak nějak naivně jsem doufal, že třeba zrovna letos bude účast o něco důstojnější, nebo přesněji řečeno, že bude konečně důstojná památce, kterou Lety symbolizují. A že by to mohlo někoho napadnout třeba už jen kvůli stále dusnější atmosféře ve vztazích Čechů a Romů, k níž si s gustem přisadí tu národní bard s kytarou, tu nejčtenější zpravodajský server.

Jistě, politické body a sympatie voličů se na louce u Letů sbírají jen obtížně, ale kdyby snad někdo z těch, co zase nepojedou, potřeboval poradit, jak si svou účast zdůvodnit, nabízím jeden recept.

Letos je to právě 70 let, kdy se původní "pracovní" a poté "sběrný" tábor změnil v lágr sloužící výslovně podle výnosu vrchního velitele neuniformované protektorátní policie z 10. června 1942 k "potírání tzv. cikánského zlořádu". Následovalo v Česku tolik dodnes populární a mnohými oceňované sepisování seznamů a urychlený přesun označených do Letů (nebo Hodonínku na jižní Moravě).

Pokud to doteď někdo nepochopil, právě před sedmdesáti lety se Lety definitivně staly součástí vražedné nacistické mašinérie a konečného řešení.

Už v srpnu 1942 byl tábor téměř přeplněn více než tisíci vězni, mezi nimiž se brzy začal šířit tyfus. Přímo v táboře mu podlehlo 326 lidí, z toho 241 dětí mladších čtrnácti let. Pro dalších 420 lidí se staly Lety přestupní stanicí do plynových komor Osvětimi.

A když to celé jen trochu zkrátíme, druhou světovou válku nepřežilo šest tisíc českých, znovu, českých Romů, plných devadesát procent, což je číslo, které bohužel patří k nejotřesnějším v bilanci konečného řešení. Dost se o tom člověk dozví, pokud si - vedle Osvětimi - zajede třeba do Muzea holokaustu ve Washingtonu, do památníku Jad Vašem v Jeruzalémě nebo třeba jen pár set kilometrů do Berlína k místu bývalého velitelství gestapa kousek od Braniborské brány a prohlédne si tamní expozici "Anatomie teroru". Tam všude se romský holokaust připomíná, protože to prostě je zásadní moment ne tak dávných dějin, jehož pamětníci a potomci obětí stále ještě žijí. Moc by mě mimochodem zajímalo, kolik z letošních českých maturantů to ví.

Ano, je tu jistý problém s dnem, kdy si hrůzy tábora v Letech vlastně připomínat. Datum 13. května je skutečně tak trochu umělé, protože se odvíjí od května 1995, kdy byl v Letech slavnostně odhalen pomník, dílo sochaře Zdenka Hůly.

Spouštěcím mechanismem tu přitom nebylo nějaké náhlé prozření posttotalitní společnosti, která by si začala uvědomovat svou neznámou minulost.

Zpráva o letském táboře poprvé do místního veřejného prostoru doputovala v lehce nadsazeném provedení amerického historika Paula Polanského v létě 1994. A musel to být až přízrak hrozícího mezinárodního skandálu, který přiměl tehdejšího velvyslance ve Washingtonu Michaela Žantovského, aby sedl k faxu a poslal do Prahy kopii Polanského článku s upozorněním, že tu máme jistý problém.

Existence letského lágru přitom nebyla přes desítky let úspěšných snah o zapomnění v Česku úplně neznámá. Informace o něm sbíral řadu let brněnský historik Ctibor Nečas, jeho zjištění kromě kolegů badatelů téměř nikoho nezajímala ještě po dlouhých pět polistopadových let.

Po Polanského článku ale už nešlo dál zapírat. A když do Letů přijel v květnu 1995 prezident Václav Havel, byla to pro zúčastněné nezapomenutelná událost.

Tehdejší meteorologické podmínky, hustý déšť a silný vítr změnily pietní akt v absurdní zážitek, kdy smuteční hosté klouzali v několikacentimetrovém bahně a neustálý pach z nedalekého prasečáku stále připomínal, že skutečná hrůza se v Letech odehrávala o pár set metrů dál - právě na místě onoho prasečáku, který v sedmdesátých letech přikryl vzpomínky.

Další texty Jindřicha Šídla najdete ZDE

Mluvit o prasečáku je snad ještě únavnější než si stěžovat na nezájem politiků. Člověk si přímo říká o pověst umanutého otravy, kterému už přece bylo dávno vysvětleno, že na vykoupení a přesun vepřína stát nemá peníze, takže by to měl konečně pochopit a pořád s tím neopruzovat, zvlášť v době rozpočtové odpovědnosti a tvrdých, leč nezbytných škrtů ve jménu nezadlužené budoucnosti. A jak nám k ní pomohou mrtví, že?

Kauza "prasečák" se - přiznávám - stala mou novinářskou obsesí, otázky na něj jsem kladl snad každému premiérovi od půlky 90. let. Jediné, co se za ty roky měnilo, byla snad jen výše sumy, která by na očistnou operaci v Letech byla třeba. Začínalo se někde na 70 milionech a postupem času jsme se vyšplhali téměř na miliardu, čemuž by se v Česku jistě dalo věřit.

HNDialog na Facebooku

Komentářovou rubriku IHNED.cz HNDialog najdete také na Facebooku ZDE

Cena piety se jistě stanovuje velmi obtížně, vždy se objeví tisíce "důležitějších" potřeb, které je třeba uspokojit. Časem se však k čistě ekonomickým argumentům přiřadila i vlastenecká ideologie, zvlášť když Čechy ke zbourání vepřína začaly vyzývat světové osobnosti jako Simon Wiesenthal (Günthera Grasse raději ponechme stranou) nebo Evropský parlament.

Toto vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného prasečáku bylo pochopitelně vždy rázně odmítnuto coby pokus přenést kus viny těch tragických let i na Čechy. Takže si snad jen připomeňme, že o zřízení původně pracovního tábora rozhodly úřady ještě počátkem března 1939, že v jeho čele stál český četník Josef Janovský, proslavený svou bezcitností, a že personál tábora byl téměř výhradně český. Není nutné se za to bičovat, je však dobré to vědět.

Premiér Nečas se aspoň v případě Letů nevykrucoval jako jeho předchůdci a už v roce 2010 jasně řekl, že stát na prasečák peníze nemá. Lety dnes po úpravách vypadají skutečně o něco málo důstojněji než před patnácti lety, pietní místo symbolicky spadá pod Památník Lidice, kde se za měsíc bude konat velká připomínka 70. výročí jejich nacistické likvidace. Připadá na 10. červen, tedy stejný den, kdy nacisté rozhodli o likvidaci českých Romů. Tak schválně, kdo všechno do Lidic přijede.

Když už tu apeluji přímo na ministerského předsedu, měl bych možná mít tu odvahu zamířit ještě o něco výš, zvlášť když byla řeč o angažmá Václava Havla. Rovnou to ale vzdávám, protože od současného prezidenta výlet do Letů opravdu nečekám. A možná je lepší, že tam místo něj vyrazí bývalá předsedkyně Senátu Libuše Benešová.

Václav Klaus, autor legendárního textu z roku 1990 v Literárních novinách "Nezapomeňte na Romy", se do místní debaty zapsal rovněž nezapomenutelně už před sedmi lety, když pronesl, že tábor na jihu Čech byl "primárně zřízen pro ty, kteří odmítali pracovat, a zdaleka ne jen pro Romy". To je sice pravda, ale je to, jako když přečtete třísetstránkovou knihu na stranu třicet osm a pak už vás to nebaví nebo je to na vás moc složité. Někdo citlivější by dokonce mohl rovnou mluvit o popíračství, ale z toho prezidenta nepodezírejme.

Historii mu zřejmě nespíš vysvětloval jeho oblíbenec Ladislav Bátora, někdejší kandidát Národní strany z roku 2006, kdy jeho političtí přátelé ztropili v Letech nechutné rasistické rodeo.

Jsem vlastně upřímně rád, že prezident v posledním roce svého mandátu nemění své zvyky, přátele, předsudky a styl. Je to český prezident.


FOTO: ČTK

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru