Každým rokem v době hokejového mistrovství světa všude možně raší filipiky nesportovců, považujících se za intelektuály, proti hokejovému vlastenčení, hokejistům, hokeji a sportu vůbec. Letos to ale nějak hapruje. Inu, těžko se pohoršovat nad vlastenčením, když se, vzhledem k výkonům národního týmu, žádné nekoná. A dělat si legraci z hokeje bez tohoto prvku jaksi není ono.
Jenže někdo s rozumováním začít musí, tak do toho. Prázdné sedačky haly Globen ve Stockholmu daly vystoupit skutečnosti, že to, co se nyní odehrává, není ani mistrovství (nehrají tam nejlepší) ani světa (hokej znají jen v několika zemích). Ne že by to byla nějaká novinka, ale skrze nekonečnou rudou prázdnotu dělící miniaturní hloučky fanoušků s národními vlajkami je to o dost patrnější. Pochybuji, že se najde někdo, kdo se, tváří v tvář tomuhle vakuu, necítí trapně až ukřivděně.
Nezájem švédských diváků zasahuje podstatu hokejového češství (či českého hokejnictví?), které je vlastní, přinejmenším jako historická reminiscence, vposledku i těm, kdo se mu vysmívají. Když s námi svět sdílí naše kolektivní ego, nic se neděje, když ale v hledišti osamíme, jako nyní, spatříme svou vlastní nekonečnou malost, což je zření, které sice může být užitečné, ale postrádá jakoukoli příjemnost.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
