Madagaskar na cestě z ráje

Nikde jsem neviděl tolik miminek, batolat a dětí jako tam. Celá polovina všeho obyvatelstva je mladší osmnácti let, v rodině je průměrně pět potomků. Z jistého hlediska na Madagaskaru nebylo nikdy tak dobře jako dnes: skoro všechny děti, hlavní životní radost a pýcha Malgašů, zdárně dorostou, všichni mají co jíst, byť někteří jen tak tak.

Luxus v mezích možného

Všichni mají střechu nad hlavou - kdo nemá domek, může si postavit chaloupku z klacků, hlíny a slámy za dvě odpoledne nepříliš usilovné práce. Celý ostrov je pokryt mobilním signálem a umí-li někdo psát jen málo, může místo dopisů kamarádům alespoň volat. Laciný čínský textil je všude k dostání a, světe div se, skoro všichni kojenci mají patentní plenky Pampers. Že je tam z našeho hlediska bída, zmatek a korupce? Ale nebylo to tak na Madagaskaru odevždy?

Ve srovnání třeba se stalinským Ruskem je tam přímo ráj - stát sice nikomu nic nedá, ale také se o nikoho nestará a nikoho nebuzeruje - co si kdo vydělá či urve, to má. Nevraždí se tam, loupí jen místy a nevydatně, nikdo nikoho nemučí, a pokud snad, jen občas a málo. Všichni září veselostí, optimismem a klidem. Větší děti pracují, aby se uživily, někdy dost těžce. Je-li zlým snem tropického pedagoga vidět vláčet náklady dítě, které by mohlo studovat vysokou školu, je zlým snem toho našeho vidět graduovat ty, jimž bychom nesvěřili ani odnesení kufru.