Tak asi před sto lety jsme si jako Evropané zfetišizovali ideu národa. Národ byl to, oč tu šlo, národ nade vše, vše pro národ a národ zas udělá vše pro tebe, splní ti tvé sny, je cestou k zaslíbení, (stane se) zemí zaslíbenou. Jak daleko tato fetišizace mohla dojít, není třeba připomínat: vedla (skrze šílené krveprolití) ke kolapsu ideje národního státu v tradičním smyslu a vedla k redefinici národa a národní identity (mnohem méně fetišizované) v rámci EU.

Fetiše jako zástupný symbol cesty a brány ke štěstí, harmonii, splněnému snu, brány, která nás zve a přitom nám stojí v cestě k cíli se v historii objevovaly zpravidla v těch zdánlivě nejušlechtilejších podobách. Třeba hlavní výtka Ježíše vůči farizejům byla (paradoxně) ta, že fetišizovali etiku. Místo toho, aby etika (tedy to, co opravdu toužíme toužit a činit) byla živým motorem života, farizejové z ní udělali mrtvý zástupný symbol, fetiš: tedy něco, co mělo zajistit cestu k Bohu, ale zároveň stálo v cestě k němu.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Předplatit za 40 Kč
Máte již předplatné?
Přihlásit se