Boj o tvář Václava Havla: věčný souboj světla a tmy

Dobro, Zlo. Svoboda, Násilí. Pravda, Lež. V postavě prvního českého prezidenta se střetávají velká slova - ta největší a také nejprázdnější, která lidstvo zná. Perou se protiklady skoro čítankově, jako ve školní filozofické příručce. A v jejich při, v přecházení jednoho ve druhé, v jejich souboji, který nelze vyhrát, protože protikladné se vzájemně potřebuje, se objevuje skutečná tvář symbolu, jenž přestože rozděluje, přece jen spojuje.

Vlastní řez tvářemi

Ani Petr Hájek a Václav Klaus nedokážou Havla ignorovat, zapomenout na něj, vytěsnit ho. Havel je součástí jejich myšlení a bytí, jak by se dalo ironicky poznamenat s exprezidentem. Mají potřebu o Havlovi mluvit, aby mohli vymezit sami sebe, bez něho by to nedokázali. Potřebují ho označit a zařadit, nasadit mu svou předem připravenou tvář Zla, která by především Havlovi politikovi už navždy zůstala jako stigma, které lze neustálým opakováním vnutit ostatním.

Jednu jedinou, čistou tvář dávají Havlovi i bojovníci za lidská práva. Tak jako Hájek a Klaus potřebují Havla temného, zločinného, lidskoprávníci vytvářejí Havla světelného a jasného. Pro dobro se zapomíná na zlo, pro zlo na dobro a společně nám mezi prsty uniká živá bytost, Václav Havel - disident, dramatik, občan a politik. Hájek s Klausem skrze negativní výklad Havla vyzdvihují vlastní výjimečnost, bojovníci za lidská práva dělají totéž, jen bývalou hlavu státu převlékají do světské bílé řízy. Oba postoje se blíží tomu, čemu filozof Václav Bělohradský v souvislosti s Havlem říkával "morální kýč", kam dle něho bezesporu patří i velikášský Havlův pohřeb, pořádaný jeho největším soupeřem.