Dnes byla doma k obědu kachna se zelím. Vzhledem k těm sedmi knedlíkům vás možná překvapí, že tento kulinářský výtvor nepřispívá k vyššímu produktu ekonomiky (takzvanému HDP). Možná více vás překvapí fakt, že pokud byste si tu kachnu dali v místní hospodě U Štamgasta, HDP se zvýší - i když to nebude k jídlu. Je to proto, že do HDP spadají pouze položky, jež oficiálně prošly účetnictvím. Asi nejvíce vás však překvapí, že pokud my všichni nezměníme své návyky ohledně spotřeby energie (včetně způsobu stravování), tak by se podle zákonů termodynamiky za pár set let mohla s kachnou péct ve vlastní štávě celá naše planeta Země a její povrch dosahovat bodu varu. To ani po letošní dlouhé zimě není příliš lákavá představa.

Zdá se vám to jako fikce hodná Barona Prášila? Nemělo by, pokud souhlasíte, že se na nás vztahují fyzikální zákony. „Už zase je řeč o tom omílaném globálním oteplování skleníkovými plyny, o kterém nepanuje ve vědeckých kruzích shoda?“, pomyslíte si. Nikoliv. A to i přesto, že důkazy o tomto jsou velmi přesvědčivé - v nedávné meta studii profesor James Powell ukázal, že z 13 950 článků publikovaných ve vědeckých žurnálech na toto téma v období 1991-2012 důkazy o lidstvem generovaném globálním oteplování odmítá pouze 24 z nich. Řeč bude o trochu jiné klimatické hrozbě nesouvisející se skleníkovými plyny, ale faktem, že náš dosavadní ekonomický růst byl podporován neustálým zvyšováním spotřeby energie.

Termodynamické zákony nemají pochopení

Mnozí se domnívají, že hlavní problém je v tom, že by nám mohly omezené zdroje energie dojít. Není tomu tak. I kdybychom našli nekonečný zdroj energie, a i kdyby se nám podařilo stabilizovat skleníkové plyny, tak zákony termodynamiky vedou k šokujícím poznatkům. Pokud bude spotřeba energie na planetě pokračovat tempem posledního století, což bylo řádově tři procenta ročně, tak teplota povrchu Země dosáhne bodu varu za 300 až 400 let. A i kdybychom byli hypoteticky schopni využít veškerou (opakuji, veškerou) energii dopadající na Zemi ze slunce, tak by se tento apokalyptický scénář oddálil jen o pár set let. Je to všechno proto, že Země musí námi spotřebovanou energii nějat vypustit do vesmíru, a dělá to v podobě infračerveného záření. Fyzikové jsou schopni spočítat teplotu zemského povrchu v závislosti na množství námi použité energie (detaily je možno nalézt například v blozích profesora Thomase Murphyho z Californské univerzity zde, zde, a zde). A jelikož i malý každoroční procentní růst vede k závratnému nárůstu spotřeby energie - při tříprocentním růstu dojde ke zdvojnásobení každých 23 let a zdvacetinásobení za století, tak se prognózovaná teplota zemského povrchu razantně zvyšuje.

Výzkum v mnoha vědních disciplínách ukazuje, že negativní následky oteplování planety, ať již skrze skleníkové plyny či termodynamiku, mohou být nedozírné. Nejedná se pouze o ekologickou oblast (ztráta bio diverzity), ale také o společenskou a ekonomickou oblast (častější přírodní katastrofy a dramatická změna v zemědělství a průmyslu). Tedy pokud nezměníme svůj přístup ke spotřebě energie.

Všechno špatně, zpátky na stromy?

V tomto ohledu je důležité si uvědomit, že náklady této změny jsou nižší, než si většina lidí představí. Jak např. shrnuje profesor John Quiggin z Queenslandské univerzity, typické odhady nákladů na omezení oteplování planety jsou v rozmezí 1-3 procenta světového HDP v průběhu nejbližších čtyř dekád (například prestižní Sternova zpráva z roku 2006 je odhaduje na spodní hranici tohoto pásma). Mnoho změn je navíc možno docílit „zadarmo”. Například studie amerického ekologického fondu (EDF) uvádí, že „pokud by každý američan nahradil jedno kuřecí jídlo týdně vegetariánským, tak by úspory v CO2 emisích byly stejné, jako kdyby zmizelo půl miliónu aut z amerických silnic“. Na vysvětlenou, produkce masa generuje celosvětově více skleníkových plynů než emise ze všech dopravních prostředků včetně letadel a lodí dohromady a také spotřebuje polovinu veškeré vody (různé typy energetických a zemědělských dotací však uměle snižují ceny masa a vody, a proto se jich spotřebuje mnohem více, než při cenách, které by odrážely skutečné společenské náklady). Existuje samozřejmě mnoho dalších způsobů úspory energie, kterými může jednotlivec planetě odlehčit. Od kupování místních či ekologičtěji balených potravin, důslednějšího recyklování odpadu, používání dobíjecích baterií, nastavení nižší teploty při praní a topení, ježdění na kole nebo hromadnou dopravou, preferování energeticky účinnějších spotřebičů (např. laptopy spotřebují o 90% méně energie než stolní počítač, sušička na prádlo má spotřebu 3-6 násobku pračky), až po plnění varné konvice pouze množstvím vody, jež zrovna potřebujete (podle odhadů je např. ve Velké Británii přes 30% energie spotřebované varnými konvicemi vyplýtváno nadbytečným množstvím vody, což by stačilo na pokrytí poloviny tamního veřejného osvětlení).

Je na místě pesimismus?

Z předcházejících řádek možná nabydete dojmu, že je na místě skepse ohledně budoucího ekonomického růstu. Pokud si však lidstvo uvědomí přírodní limity, a včas jim přizpůsobíme naše jednání, tato skepse není na místě. Desetiletí výzkumu ukazují, že ekonomický růst principiálně nemusí být na úkor přírody, že může být ekologicky udržitelný. Jeho hlavními hybateli byly vždy lidská kreativita a touha po sebezdokonalení, jež vedou k akumulaci lidského kapitálu skrze vzdělání, k technologickému pokroku a k růstu produktivity práce. To znamená, že lidé mohou se stejným množstvím přírodních zdrojů vyprodukovat více, nebo vyprodukovat stejně s menším množstvím (přírodních a lidských) zdrojů. Oba případy se dají popsat jako ekonomický růst, jelikož vedou k růstu HDP za hodinu práce. A i přes oprávněnou kritiku konceptu HDP, jež nezahrnuje mnoho důležitých věcí, data ukazují, že tento růst zvyšuje spokojenost a blahobyt lidí (viz např. nedávná studie profesora Justina Wolferse a kolektivu z Michiganské univerzity).

Existují hranice takového „zdravého“ ekonomického růstu hnaného lidskou invencí a nápady? Samozřejmě nic nemůže růst do nekonečna. Ale když vidíme, jakým tempem se technologický pokrok ubírá, tak by asi málokdo souhlasil s tvrzením, že existuje nějaká pevně daná technologická hranice, po jejímž dosáhnutí se zvyšování produktivity (a tudíž růst) nutně zastaví. Dokladem toho jsou úsměvné reakce při připomenutí prognózy šéfa amerického patentového úřadu Charlese Duella z roku 1899, že „všechno, co mohlo být vynalezeno, už bylo vynalezeno“. Jestli budou moci obyvatelé planety Země ještě dlouho užívat plody své invence proto bude záležet jen a jen na nás samotných.

 

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, producenta Jakuba Horáka a dalších.