Idylické jihočeské maloměsto dodalo kulisy jednoho z prvních a zároveň nejdůležitějších a nejsložitějších případů rasového násilí polistopadového Česka. Trvalo šest let, než aspoň některé z Tiborových vrahů doběhla spravedlnost. A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se do případu zcela samozvaně nevložily některé pozoruhodné postavy pozoruhodných 90. let, kdy jsme se učili zacházet se svobodou a všemi jejími nástrahami.

Bylo to v září a voda byla teplá

Tibor Danihel nebyl první obětí rasového násilí po roce 1989. Už například v únoru 1991 vyrazila třicetičlenná skupina klatovských obyvatel srovnat si vzájemné účty s jednou místní romskou rodinou. Jejich návštěvu nepřežil devatenáctiletý Emil Bendík.

Když jsem o dva roky později mluvil s plzeňským krajským soudcem Pravoslavem Polákem, který případ rozhodoval a nadělil tresty od pár měsíců podmínky až po sedm a půl roku vězení, bylo z toho zjevné, že hledání odpovědi na otázku, co je to vlastně rasismus a jak trestat pachatele zločinů z nenávisti, bude v Česku obtížné. A že to asi bude trvat dlouho.

"Rasový motiv nevylučuji, pouze ho nepovažuji za prokázaný. I poškození připouštějí, že důvodem útoku bylo jejich vlastní násilné jednání. Nicméně tam určitý rasový podtext nacházím. Opakuji - podtext, nikoliv motiv. Nejsem zcela přesvědčen o tom, že kdyby se toho, čeho se dopouští ona rodina, dopouštěli bílí kriminálníci, dalo by se dohromady tolik lidí ochotných bránit pořádek ve městě," vysvětloval svoje rozhodnutí Polák, soudce s prvotřídní pověstí a proslulý svými přísnými tresty (mimo jiné odsoudil například vraha Jiřího Kajínka).

Písecká tragédie ovšem od začátku vypadala jako z učebnice trestního práva. Do Písku se sjeli skinheadi od Příbrami po Budějovice se zjevným záměrem vyrazit na lov. Po pochodu městem na své oběti narazili na městském ostrově, za tehdy rozpadlou budovou městské restaurace: byli jimi tři romští chlapci, kteří v panice naskákali do řeky. Čeští mladíci obsadili oba břehy a za řevu bojových hesel nenechali své oběti dlouho z vody vylézt - až Tibora Danihela definitivně opustily síly.

Tohle je přece pogrom jako vyšitý, jasná vražda motivovaná rasovou nenávistí, zdálo se laikům už před dvaceti lety.

Jenže omyl: i když nakonec skutečně alespoň někteří z útočníků byli za vraždu odsouzeni, na začátku to česká justice viděla méně dramaticky. Jako "vyjančenou klukovinu", abychom přesně citovali tehdejšího okresního státního zástupce v Písku Jiřího Sigmunda. V lednu 1994 to tak skoro vypadalo, že se Danihel utopil z neopatrnosti skoro sám, jen pod vlivem toluenu, který prý s kamarády užíval.

"Kdyby se ale prokázalo, že se utopil kvůli toluenu, nemohli bychom za jeho smrt nikoho ze skinů stíhat. Neprokážeme jim totiž, že ho chtěli zabít. Jak jsem už řekl: Oni jenom chtěli zmlátit nějaké Romy. To je vše. Nepodsouvejme jim něco, co v tomhle věku nemají," říkal tehdy Sigmund. A jeho náměstek a nástupce Petr Cigánek, mimochodem dodnes písecký okresní návladní, to také neviděl úplně dramaticky. "Snad kdyby je nahnali v zimě do ledové vody nebo je shodili z mostu... Bohužel to bylo v září a voda byla poměrně teplá."

Kvalifikace se postupně mění a v prosinci 1994 v narvané soudní síni, kde obžalovaní posedávali ve svých oblíbených uniformách a k rodině obětí pronášeli polohlasem poznámky "stejně skončíte v plynu", slyšíme rozsudek, který se nám podle všeho jen zdá. Ze šestnácti obžalovaných dvě podmínky a čtrnáct osvobozujících rozsudků. Na píseckém náměstí propukají okamžitě regulérní bitky mezi neonacisty a místními Romy posílenými pražskými anarchisty. A po útoku nožem do ledvin jednoho ze skinheadů chybí jen málo, aby se počet obětí na obou stranách konfliktu vyrovnal. Bylo zjevné, že se něco musí stát, protože s takovouhle spravedlností se smířit nedá.

Na scéně doktor Kubíček

A tak na scénu přichází Kolja Kubíček, výstřední advokát, který ve stejnou dobu žádal u Ústavního soudu zrušení Benešových dekretů, kandidoval za Sládkovy republikány do sněmovny a později hájil i komunistické prominenty, neonacisty nebo třeba taky Jiřího Kajínka. A ten v únoru 1995, v tehdejší roli zmocněnce Tiborovy matky, říká jednoznačně: Byla to vražda.

HNDialog na Facebooku

Názorový server HNDialog najdete také na Facebooku ZDE

"Kdyby se ve stejné situaci ve stejné chvíli ve vodě ocitla kočka a stejná skupina lidí ji nechtěla pustit ven, přičemž by věděla, že se může utopit, veřejnost by to považovala za utýrání zvířete. V takovém případě by pachatelům hrozily dva roky vězení. Rozdíl mezi člověkem a kočkou je v tom, že stejný čin se nazývá vraždou. Z té měli být útočníci obžalováni," vysvětluje to tehdy docela jednoduše.

Jenže tenkrát to pro státní zástupce zní jako nesmysl, s nímž tedy oni rozhodně před soudce nepůjdou. A soudy - zdá se tehdy - na to mají stejný názor. Ten krajský jihočeský při odvolání původní skandální rozsudek ruší a určuje vlastní kvalifikaci: vydírání. Na konci roku 1995 vyšetřovatel definitivně zastavuje stíhání čtrnácti obžalovaných. Chybějí důkazy. Mimo jiné i proto, že se svědci z Písku k soudu jako svědci zrovna nehrnou.

A když je v roce 1997 aspoň zbývající trojice holých lebek odsouzena za ublížení na zdraví pravomocně od necelých dvou do necelých tří let, zdá se, že je konec. Mladí, předčasně zmoudřelí novináři týdeníku Respekt rozvíjejí zásadní úvahy, kdo všechno v případu selhal, zatímco jeden vcelku objektivně nesnesitelný muž to ještě nevzdává. Jmenuje se Jakub Polák, navzdory svému věku pětačtyřiceti let je stále aktivním anarchistou a nakonec je to jeho umanutost, která případ úplně obrátí.

Byla to vražda

S Jakubem Polákem, který loni bohužel zemřel, bývalo těžké vyjít. Jeho umanutost byla stejně bez hranic jako jeho schopnost obvinit bez důkazů kohokoliv z čehokoliv, tady ale zaslouží virtuální řád za zásluhy o vlast. Spolu se senátory v čele s dnešním předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským se mu podaří přesvědčit ministryni spravedlnosti - pozor, překvapení - Vlastu Parkanovou, aby podala k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona.

A najednou přichází zlom. Nejvyšší soudci ruší předchozí rozsudky a konečně říkají: Byla to vražda a jediným motivem byla rasová nenávist. "Danihel byl dvacet minut vystaven brutálnímu fyzickému i psychickému týrání. Kdo to nechápe, nežije v tomto reálném světě," prohlásí v září 1998, pět let po akci, svým rázným hlasem známý táborský soudce Jiří Bernát a posílá aspoň zbylou trojici vrahů na osm a půl, sedm a půl a sedm roků do vězení. Ještě se to sice trochu komplikuje, vrchní soud znovu nachází formální chyby, ale nakonec v roce 1999 se spravedlnost konečně naplňuje: tři vrazi definitivně dostávají dohromady dvaadvacet let. Za všechny, kteří spravedlnosti unikli - a možná jich bylo až čtyřicet.

Podobně komplikovaných příběhů zažilo porevoluční Česko mnohem víc a ne všechny skončily alespoň částečným vítězstvím spravedlnosti. Trojice odsouzených už je z vězení dávno doma, a jak zjistila MF DNES, někdejší vůdce celého útoku, dnes šestatřicetiletý Jaroslav Churáček, žije zase v Písku. A v jeho ulicích se občas potká i s těmi muži středního věku, které se před dvaceti lety pokusil utopit v oněch idylických kulisách půvabného jihočeského města, kde den před svými osmnáctinami zemřel jeden mladý muž.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru