Cikánské myšlení Václava Bělohradského

Mediální doba, kromě jiného, vyhnala z veřejného prostoru postavu veřejného intelektuála. Ti v době velkých ideologií a utopických vyprávění (kapitalismus, socialismus, komunismus...) plnili roli orientačních šipek, ukazatelů na cestě. Lidé věřili jejich vzdělanosti a myslitelské erudici, a tak tito lidé svými postoji a názory ukazovali ostatním, kudy jít a kudy vůbec ne; která rizika jsou větší a která naopak minimální; co je pro současnost a budoucnost lepší a pravdivější a čeho se naopak musíme zbavit. V době "konce ideologií", které se také říká doba "po konci dějin" či patočkovsky "pozdní doba", je už taková orientace nemožná. A to zkrátka proto, že pravda se proměnila v nietzscheovské "vojsko metafor, metonymií a antropomorfismů", takže na její výklad získali právo úplně všichni, kdo mají tu odvahu či drzost vystoupit na agoru a křičet a křičet (a že jich všude kolem je).

Dělá to i právě dnes sedmdesátiletý filozof Václav Bělohradský, jen někdy křičí hlasitěji a někdy jemně, potichu, přičemž se ukazuje, že tichý křik je mnohokrát účinnější, protože přitáhne lidi, kteří chtějí skutečně myslet, a ne jen exhibovat své nenávisti a frustrace. Po celou dobu svého působení se Václav snaží v mediálním hluku najít tóny, které by nebylo možné přeslechnout a které by ostatní zaujaly právě tímto výjimečným, odlišným zvukem. "Být výmluvnější než ostatní" - to je to, co Václav Bělohradský dělá minimálně od návratu z italské emigrace na začátku 90. let.