Mezinárodní konference řešící ožehavé politické či vojensko-bezpečnostní otázky jsou vždy vděčným objektem mediálního zájmu a navzdory faktu, že jen zřídkakdy přinesou zásadní změnu, bývají s nimi spojovány značné naděje. Je nanejvýš pravděpodobné, že právě takovou se ukáže být i právě probíhající „Ženeva 2“, kde má být řešen probíhající syrský konflikt. Proč?
Důvody jsou v zásadě dvojí. Prvním jsou zkušenosti historické a druhým to, že se jedná o konflikt v zásadě lokální, s jehož ukončením (o tom by konference měla být) žádná z mocností nespojuje nic pro sebe zásadního.
Pohlédneme-li do historie, zjistíme, že pokud se mocnosti pokusily nějakou „lokální“ krizi řešit na konferenci, byly výsledky nevalné. Vzpomeňme londýnská jednání po tzv. první balkánské válce (1912), tzv. československou krizi a Mnichov (1938), ženevská jednání o Koreji a Indočíně (1954) nebo již na tolika místech zahájená a jen k nepatrným výsledkům vedoucí jednání o izraelsko-palestinském konfliktu.
Komplexnost problémů, množství aktérů a protichůdnost jejich zájmů, ale zejména teritoriální i populační omezenost takových krizí nevedou k rychlému a efektivnímu nalezení kompromisu. Pokud vůbec dojde k nějakému závěru, bývá výsledkem změna mapy, jež se po delším časovém odstupu ukáže být nic podstatného neřešící. Nejinak je tomu i v našem případě. Navzdory množství obětí i uprchlíků se jedná o problém lokální, který nemá bezprostřední dopady na světovou ekonomiku a po odevzdání chemických zbraní ani na světovou bezpečnost.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
