Představte si následující situaci. Máte souseda. Ve stejnou dobu jste ukončili školu a váš nástupní plat byl stejný. Od té doby se váš reálný (tzn. o inflaci očištěný) příjem zdvojnásobil, kdežto jeho se ztrojnásobil. A vy teď pociťujete vnitřní dilema. Máte se radovat, že jste dvakrát bohatší než dřív? Nebo hořekovat nad tím, že jste chudší než váš soused?

Tento zjednodušený příklad vyjadřuje situaci drtivé většiny zemí. Materiální prosperita lidí a jejich příjmy v reálném vyjádření tam vzrostly několikanásobně za poslední století. A to není řeč o často kritizované průměrné mzdě, která je tlačena nahoru příjmy velmi bohatých lidí. Mám na mysli tzv. střední mzdu (medián), která vyjadřuje příjem průměrného občana. Její růst závisí na tom, jak efektivně se lidem daří používat dostupné zdroje ve výrobním procesu, a tudíž je úzce spjat s růstem reálného hrubého domácího produktu (HDP) na občana. Uveďme si pár čísel pro dokreslení s použitím dat Maddisonova projektu. Za šest desetiletí se mezi roky 19502010 zvýšil reálný HDP (a příjem) na osobu přibližně devítinásobně v Asii (z toho např. pětadvacetinásobně v Jižní Koreji), pětinásobně v západní Evropě, čtyřnásobně v Africe či o 50 % v Česku od roku 1990.

Bohužel diskuse o nerovnostech tento obrovský vzestup životní úrovně z velké míry ignorují a zaměřují se pouze na zvětšující se rozdíly v příjmech mezi jednotlivci. Je to, jako bychom jen hořekovali nad sousedovým rychlejším zbohatnutím a pomíjeli skutečnost, že se máme po materiální stránce mnohem lépe, než dřív.

Svou roli v tomto našem zaměření hraje i nesprávná interpretace mzdových dat. Tu si můžeme ukázat na příkladu USA, kde jsou diskuse o nerovnoměrném rozdělení bohatství nejintenzivnější. Bere se jako fakt, že reálné příjmy střední třídy ve Spojených státech amerických stagnují již několik desítek let. Povrchní pohled na data podporuje toto tvrzení. Pokud se podíváme na souhrnnou statistiku, zjistíme, že se střední příjem očištěný o inflaci zvýšil v USA o pouhá 3 % v období 1980–2005. Na první pohled jasná stagnace, chtělo by se říct.

Hlubší pohled na data však odhalí závažnou chybu této interpretace. Pokud se podíváme zvlášť na každou demografickou skupinu, zjistíme, že zaznamenaly podstatné zvýšení reálných příjmů v tomto období: bílé ženy o 75 %, ostatní ženy o 62 %, bílí muži o 15 % a ostatní muži o 16 %. Jak je to možné? Důvodem, proč přes tato zvýšení střední reálný příjem vzrostl pouze o 3 %, je to, že docházelo ke změnám v účasti na trhu práce. Procento amerických mužů, kteří pracovali, se za toto období snížilo o 5 procentních bodů, kdežto počet amerických žen na trhu práce se zvýšil o 10 procentních bodů. Vzhledem k tomu, že průměrný příjem mužů je stále výrazně vyšší než u žen, tyto trendy v mužské a ženské participaci na trhu práce z velké míry zastínily zvýšení mezd pro každou demografickou skupinu. Podobné okolnosti se vyskytují v mnoha dalších vyspělých zemích.

Pokud bychom vzali v úvahu další faktory, například velikost domácností, sociální dávky či zaměstnanecké zdravotní pojištění, situace v USA vypadá ještě pozitivněji. A ostatní vyspělé země jsou na tom výrazně lépe, a to jak v růstu reálných mezd za posledních třicet let, tak v rovnoměrnosti rozdělení příjmů. Navíc výzkum ukazuje, že nerovnost spotřeby lidí, která by měla být hlavním bodem diskusí, je podstatně nižší než nerovnost příjmů, na kterou se mnoho komentátorů upíná.

Navíc, růst rozdílů v příjmech je z velké části způsoben zvyšující se důležitostí vzdělání a lidského kapitálu. V současné technologické době jsou znalosti, schopnosti, kreativita a vynalézavost ještě důležitější než v minulosti, a proto jsou tyto vlastnosti také lépe finančně ohodnoceny. A to především v porovnání s manuální prací, kterou jsou stále účinněji schopny zastat stroje. Výzkum ukazuje, že tato kombinace technologického pokroku a ohodnocení lidské invence je jedním z hlavních důvodů rozevírajících se nůžek mezi příjmy obyvatel.

Proto možná někoho překvapí, že v bohatších zemích je rovnoměrnější rozdělení příjmů než v těch chudších, jak ukazuje graf níže. Důvodem je, že mají prostředky pro zajištění kvalitnější zdravotní péče, vzdělání či čistšího životního prostředí. Lidově řečeno, z většího vyprodukovaného koláče zbude více pro všechny.

Snaha přerozdělovat a zajistit co možná nejrovnější příjem občanů má své hranice. Případné řešení nerovnosti v podobě přílišně progresivního zdanění může mít za následek pokles pobídek k práci vysokopříjmových pracovníků (Francie slouží jako nedávný příklad). Protože jsou jejich lidský kapitál a inovace motory technologického a ekonomického růstu, může oslabení pracovních aktivit těchto lidí způsobit pokles příjmů nejen jich samotných, ale i všech ostatních.

Nerovnost bohatství mezi lidmi a zeměmi je velmi komplexní téma. Je například zdokumentováno, že zdravotní a sociální problémy jsou hlubší v zemích s větší nerovností, jak ukazuje následující graf. A rozhodně bychom se neměli nechat ukolébat faktem, že Česko má nejnižší míru chudoby v Evropské unii.

Ale při analýze příčin a případných řešení rostoucí nerovnosti příjmů je důležité vycházet z faktů, a nikoli ze zkreslených a neúplných informací. Jen tak se nám podaří správně nastavit daňový a sociální systém, aby docílil spravedlivého a zároveň co nejefektivnějšího rozdělení ekonomického výstupu.

A jen tak se nám podaří vyřešit výše zmíněné vnitřní dilema ohledně našeho úspěšnějšího souseda. Pokud budeme příliš usilovat o to, aby se jeho mzda snížila, buďme připraveni na nepříjemné zjištění, že ruku v ruce s tím se pravděpodobně sníží i ta naše.

 

 

Související