Minulý týden jsem se zúčastnil konference Moscow Carnegie Center o eskalaci ukrajinské krize. Všechny příspěvky v panelové diskusi byly – jak je zvykem u takovéto instituce – na velmi vysoké úrovni, avšak nejvíc moji pozornost upoutalo to, jak se každý z řečníků snažil vehementně přesvědčit své kolegy o tom, kdo drží v rukou „klíč“ k řešení událostí v Ukrajině. Jedni tvrdili, že tento klíč se nachází pouze v Kyjevě, další, že v Sevastopoli, anebo že existuje celá sada klíčů, která je rozprostřená na ose od Washingtonu po Peking. Ale poslední vývoj ukrajinské krize stále více poukazuje na to, že její příčiny a klíč k řešení se celou dobu nacházely pouze na jednom místě – v Moskvě.

Na Ukrajině jsme totiž především svědky střetu mezi evropskými a eurasijskými integračními procesy a modely rozvoje. Integrace v post-sovětském prostoru zůstávala dlouhá léta pouze na papíře. Společenství nezávislých států a další obdobné iniciativy sloužily pouze jako trik na získání hlasů voličů, kteří s nostalgií vzpomínali na relativní stabilitu a prosperitu sovětských časů. Situace se začala částečně měnit po 11. září 2001, kdy se v post-sovětském regionu začali čím dál tím více angažovat Američané a Severoatlantická aliance. A následně se objevila vlna barevných revolucí, která smetla proruské režimy v Gruzii, Ukrajině a Kyrgyzstánu. Uzbecký režim odvrátil podobný scénář jen za cenu masakru stovek demonstrantů. Na tento vývoj reagoval Kreml vytvořením několika již plně funkčních integračních struktur, jakými je například Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti či Šanghajská organizace pro spolupráci. Nicméně cílem této první vlny mezinárodní spolupráce nebyla ani tak integrace samotná, jako spíše omezení amerického vlivu.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se