Jágr, osamělá ikona národního hrdiny

Nedávno skončené mistrovství světa mediálně oživilo jeden český příběh. Jeden sportovec na sklonku kariéry oznámil, že už nebude jezdit na mistrovství světa. Celá diskuse o tom, proč to řekl, zda to řekl správně, zda to neměl říct jinak a co by na to kdo další řekl, se už samotné události netýká. Týká se úplně jiné sféry, sféry toho, čemu říkáme národní identita.

Jaromír Jágr je česká ikona, personifikace národního hrdiny. O tom žádná. Není znepokojivé, že existují ikony, modly. Masová, materiálně orientovaná společnost je tak ustrojená. Hledá modly v sobě samé, protože sebe samu chápe jako podstatu existence. Náboženská řešení, připouštějí-li ikonografii, a tedy jistou míru zesvětštění posvátného, jsou jiná. Ve jménu čistých idejí se oprošťují od profánního, materiálního a nutně kompromitujícího. Tím ale rozhodně nechci říct, že náboženská řešení jsou lepší. Jágrové mají proti bohům a svatým jednu velkou humanizující výhodu: jsou reální, hmatatelní a chybující. Díky tomu jsou také kritizovatelní, což bohové nejsou. Jágr je živoucím ztělesněním obyčejnosti lidského a to je přece dobře.