Jak docílit spokojenosti v životě? Dá se štěstí koupit za peníze? Jak toto téma vidí Spejbl, Hurvínek a Mánička?

Spejbl: „No jasně, Hurvínku, vždyť si vzpomeň, jak jsme si loni koupili žigulíka na cestu k moři a jak jsme si to i s Máničkou užili.“

Hurvínek: „Taťuldo a neužili jsme si spíš tu srandu se Žerykem ve vlnách, to sluníčko a fotbálek na pláži? A tyhle všechny věci byly zadarmo, ne?"

Spejbl: „Jak zadarmo? Bez toho auta bychom se k moři přece nedostali? A navíc ten hotel…“

Hurvínek: „To sice ne, ale možná bychom si to stejně užili u rybníku za barákem. Vždyť v životě jsou přece důležité niterné prožitky, pocit naplnění a ne peníze či hmotné statky!“

Spejbl: „Tak proč se teda dřu jako mezek? Proč jsem dal deset svých výplat za tu barevnou televizi? A jak to, že na ni pořád koukáš, když ti materiální vymoženosti nic neříkají?“

Mánička: „Ale Hurvajs to tak nemyslel, pane Spejble. Asi chtěl jenom říct, že skutečné a trvalejší štěstí přinášejí spíše prožitky, které se za peníze nedají koupit.“

Spejbl: „Co to je za nesmysl, bez televize a žigulíka by žádné skutečné prožitky nebyly!“

Mánička: „Musím vám oponovat. Četla jsem ekonomický výzkum o takzvané hedonické adaptaci. Plyne z něj, na základě odpovědí skutečných lidí, že štěstí pramenící z materiálních statků vyprchá velmi rychle, kdežto štěstí z těch nemateriálních je mnohem trvalejší.“

Spejbl: „A co to jako má být, ty nemateriální věci?“

Mánička: „Třeba Žerykovo kamarádství, uznání vašich kolegů v práci nebo radost z toho, že se vám podařilo složit Rubikovu kostku. Schválně, co ve vás zanechalo hlubší dojem; když se narodil Hurvínek, nebo když jste si koupil žigulíka?“

Hurvínek: „No, to jsem sám zvědav.“

Spejbl: „Takže ty tvrdíš, že bych byl nejšťastnější, kdyby se mi každý den narodil jeden Hurvínek?“

Hurvínek: „Chacháááá.“

Spejbl: „Vidíš, Máničko, prostě si myslím, že co se počítá, jsou věci, na které si můžu sáhnout. A proto souhlasím s mnohými ekonomy, kteří měří blahobyt společnosti jako součet materiálních statků. Lidé chodí do práce, něco vyrobí, to se sečte a pojmenuje hrubý domácí produkt (HDP). Za to dostaneme zaplaceno. A my si pak za vydělané peníze ty vyrobené věci koupíme. Z toho vyplývá, že čím vyšší je HDP, tím se automaticky máme všichni lépe.“

Hurvínek: „No ale taťuldo, za Stalina ve třicátých letech minulého století Sovětský svaz také rostl, dokonce šestiprocentním tempem. Produkovali tam obrovské množství oceli a rozvíjeli těžký průmysl, zatímco miliony lidí kosil hladomor. Ocel se bohužel jíst nedá…“

Mánička: „Mně se strašně líbí, co o tom v roce 1968 řekl americký senátor Robert Kennedy: ,Hrubý národní produkt... počítá dveřní zámky i vězeňské budovy pro ty, kteří je páčí. Počítá ničení našich lesů a ztrátu našeho přírodního bohatství... Počítá napalm, náklady na jaderné hlavice a policejní obrněné vozy... Přitom však HDP nezohledňuje zdraví našich dětí, kvalitu jejich vzdělávání nebo jejich radost ze hry. Nezahrnuje krásu naší poezie ani sílu našeho manželství; kvalitu naší veřejné debaty, ani integritu našich veřejných činitelů. Neměří ani náš humor, ani naši odvahu; ...ani oddanost naší země. Zkrátka měří všechno s výjimkou toho, co dává životu smysl.‘“

Hurvínek: „To určitě nemluvil o Česku, tady, mám pocit, se integrita veřejných činitelů blíží nule. A s poetickými proslovy jsou taky na štíru. Nemluvě o síle jejich manželství.“

Spejbl: „Doufám, že nás neodposlouchávají, jinak jsme v maléru.“

Hurvínek: „Ale taťuldo, nebuď paranoidní…“

Spejbl: „Nehádej se! Prostě vím jistě, že boháč s velkou vilou a bazénem je šťastnější než chudák z chatrče. A to za všech okolností.“

Mánička: „No, jak se to vezme… Je fakt, že výzkumy ukazují, že spokojenost lidí má tendenci růst s jejich příjmem a HDP. A to jak v rámci jedné země, tak v mezinárodním srovnání. Obě tyto závislosti jsou vidět v následujícím grafu. Když lidé hodnotí svoji životní spokojenost od jedné do desíti, tak lidé v nejbohatších zemích, jako jsou ty skandinávské, Francie, Austrálie či Kanada, uvádějí v průměru hodnoty od sedmi do osmi. Naproti tomu lidé v zemích se středními příjmy jako Česko, Polsko nebo Chile mají průměrné hodnoty od pěti do šesti. A lidé v nejchudších zemích saharské Afriky uvádějí v průměru hodnoty od tří do čtyř.“

Spejbl: „Já ti to říkal, Hurvajs.“

Hurvínek: „No, moc se mi to nezdá. Vezměte si třeba Bulhary, kteří jsou zrovna tak nespokojení jako Etiopané, i když mají desetinásobně vyšší příjmy. Anebo Kostariku, kde jsou lidé spokojenější než v Británii, i když jsou třikrát chudší.“

Mánička: „To máš pravdu; vy máte vlastně pravdu oba. Dá se říct, že peníze rozhodně nedokážou koupit štěstí každému a za všech okolností. Ale na druhou stranu průzkumy ukazují, že většině lidí peníze pomáhají k naplňování jejich životních cílů. A tudíž většinou zvyšují jejich spokojenost.“

Spejbl: „Souhlasím, Mánička, to je naše hlavička.“

Hurvínek: „Dobře, na tomhle se všichni shodneme. Ale pořád mi tam něco úplně nesedí. Zdá se mi, že některým lidem jde spíš o to, jak jsou na tom majetkově ve srovnání se svými vrstevníky. Takže i když jsou prokazatelně bohatší než dřív, tak většinou nejsou spokojenější, protože bohatší je i jejich sousedka a kolega v práci.“

Mánička: „Hurvajs, to jsi přesně popsal takzvaný Easterlinův paradox. Tuto myšlenku, že spokojenost některých z nás závisí na relativním postavení ve společenském žebříčku, vyjádřil Walter Slezak: ,Příliš mnoho lidí utrácí peníze, které vydělají… aby si koupili věci, které nechtějí… aby udělali dojem na lidi, které nemají rádi.‘ Něco pravdy na tom určitě je, ale data (včetně předchozího grafu) ukazují, že pokud se zvýší příjem člověka i jeho vrstevníků a lidí v jeho okolí, tak pomyslná míra spokojenosti jich všech většinou vykáže vzrůstající tendenci.“

Spejbl: „Já k nim teda určitě nepatřím. Má radost ze žigulíka nesouvisí s tím, jestli mají mí přátelé luxusní limuzínu nebo jezdí na koloběžce.“

Hurvínek: „Tak to jsem rád, že takoví lidé ještě v Česku pořád jsou. Někdy mi připadá, že je to tady spíš podle té anekdoty, ve které se Čech modlí: ,Pane Bože, můj soused má kozu a ta mu hodně dojí.‘ Bůh ho přeruší a říká vlídně: ,A ty, můj synu, bys jistě chtěl mít také takovou kozu, že?‘ A Čech odpoví: ,Ne, Bože, já bych jenom chtěl, aby ta koza sousedovi chcípla.‘“

Mánička: „Ach jo. Snad bude u nás spokojených lidí, kteří si nezávidí, stále víc a víc!“

 

Autoři by chtěli poděkovat vedení Divadla Spejbla a Hurvínka za souhlas k publikování článku.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru