Senátní volby potvrdily jistou suverenitu sociálních demokratů, kteří se dlouhodobě v této volební disciplíně umísťují nejlépe. ČSSD sice přišla o 13 zákonodárců, ale předchozí výsledek z roku 2008 byl v této vlně (23 z 27 mandátů) naprosto výjimečný, daný kritickou nespokojeností s tehdejší vládou Mirka Topolánka. Přestože dnes ČSSD vládne, sociální demokraté zůstávají v Senátu nejsilnější a nejúspěšnější stranou.
Řada sociálních demokratů navíc doplatila na nízkou volební účast. Kdyby byla jen o pár tisíc silnější, mohl by do Senátu proniknout i současný ministr školství Marcel Chládek, který prohrál jen o tisíc hlasů, ale i někteří další.
Senátorka Gajdůšková pak měla smůlu v tom, že proti ní kandidoval František Čuba, který se v časech minulých zřejmě otiskl do každé rodiny na Zlínsku, takže nebylo tak obtížné tuto nostalgii oživit.
Čím to, že právě sociální demokraté Senát "umí"? ČSSD dlouhodobě sází na lidi známé z regionu, výběr kandidátů je systematický, nikoli náhodný. Navíc právě senátní volby jako by trvale potvrzovaly levicovější naladění českých voličů. Komunisté na této straně nemají v Senátu šanci, protože ve většinovém systému obvykle ve druhém kole všichni volí proti komunistům, když už komunista do druhého kola vůbec postoupí.
A hnutí ANO, které jako nevyhraněné univerzální těleso ve stylu "all catch party" sahá i do levicových vod, zatím nemá dostatek místně ukotvených osobností, které by mohlo voličům nabídnout. ANO chtělo deset senátorů a má jen čtyři, což je zcela jistě neúspěch a také první větší prohra Andreje Babiše.
Pro ČSSD to byly úspěšné volby i z toho důvodu, že její voliči obvykle nepatří k těm nejaktivnějším a že platívalo, že čím menší volební účast, tím pro ČSSD hůře. Každopádně: ČSSD ukazuje, že na rozdíl od ODS dokáže udržet skutečnou politickou tradici, a to i v dobách pro stranu dobrých, i v dobách zlých.
Právě ODS je mezi poraženými, i když zachránila dva senátory; podobně TOP 09, která ale nemá žádného senátora, a prokazuje tak, že strach z toho, že půjde o stranu na jedno dvě použití, se může docela dobře naplnit.
Tradiční trpělivou, systematickou, ideově založenou politiku v Senátu reprezentují ještě lidovci. Pět jejich senátorů představuje kombinací tradičních politiků a nových objevů. Václav Hampl, bývalý rektor Univerzity Karlovy, vyhrál v Praze 1 nejsuverénějším způsobem ze všech.
Hampl je jistě jenom jeden, ale podobně důvěryhodní lidé, za nimiž je nějaká konkrétní práce, jsou vždy tou nejlepší sázkou na senátora. Ostatně i Zuzana Baudyšová z ANO porazila dlouholetého a vcelku důvěryhodného politika ODS Tomáše Kladívka jenom díky své práci pro děti, nikoli proto, že by byla politicky aktivní a že by do politiky přinášela nějaké zajímavé, inspirativní myšlenky.
Senátní volby tedy nepřinesly kobercový nálet ANO jako volby komunální. Voliči, když už tedy přijdou, přece jen ještě nějak rozlišují mezi volbami do nejvyšší úrovně politiky a volbami místními. V těch místních dávají šanci novému "nepolitickému" proudu Andreje Babiše, v těch centrálních si přece jenom ještě nechávají odstup a věří více tradici než energii peněz a nových slibů.
Jde-li o sbor starších (senex), zkušených, moudrých, kterým Senát tradičně je, platí to stoprocentně. Uvidíme při příštích parlamentních volbách, zda se tento bacil nedůvěry vůči neprověřeným přenese i do hlavních parlamentních voleb.
