Zatímco Hollywood každoročně intenzivně přemýšlí, jak udělat z předávání Oscarů co nejlepší show, v Česku se u Českých lvů jde zcela opačným směrem: hledá se, jak ze slavnostního vyhlašování výročních filmových cen udělat ještě větší nudu než kdykoliv předtím. Že to opravdu jde, předvedla Česká televize v sobotu večer, dokonce v hlavním vysílacím čase na svém prvním kanále, který má být "vlajkovou lodí" ČT.

Pomohlo k tomu nejen zcela zbytečné přenesení ceremonie do filmově nevhodných prostor Rudolfina a toporné roubování na tradici propojení kultury a vědy, které možná platilo kdysi v souvislosti s Českou filharmonii, současnému filmu, který je živým komerčním průmyslem, je ale naprosto cizí.

Nudě přidala i volba moderátorky. Lucie Výborná je možná šikovná a přijatelná v rozhlasových lifestylových rozhovorech, showmenka je ale nulová, nehledě na to, že k filmu má na rozdíl od sportu naprosto vzdálený vztah.

Narážka na sport nebyla náhodná. Předávání Lvů bylo zcela nerozlišitelné od předávání cen nejlepším sportovcům, od atletů po fotbalisty. Diváci tak v přímém přenosu mohli poznat, co je to televizní nivelizace, tedy televizní zprůměrování neboli převádění na společného jmenovatele, který, myslí-li se na diváka, bývá hodně nízko ("Petře Vachlere, vraťte se!").

Dalším příspěvkem k pekelné rudolfinské nudě bylo zařazení televizních kategorií do systému cen. V programu tak vznikl hodinový televizní blok, který ze všeho nejvíce vypadal jako autoreklama České televize.

Audiovizuální tvorba je dnes jistě velmi pestrá, přestaneme-li ale přemýšlet o filmu jako samostatné kategorii bez pevnějších hranic, budou se za chvíli na Českých lvech předávat i ceny za nejlepší video na YouTube nebo za nejlepší video z dovolené. Zařazení televizních kategorií rozhodně nepozvedlo úroveň, jak si možná organizátoři přáli, ale naopak vedlo k devalvaci, k ředění cen, o ztrátě rytmu večera nemluvě. Cožpak je vážně takový problém udělat speciální ceny pro původní televizní tvorbu? A pokud to v ČR nejde, klidně si je můžeme odpustit.

Z rudolfinské nudy naštěstí vystoupily výsledky hlasování akademie. Očekávaná lví smršť ve prospěch Zelenkova filmu Ztraceni v Mnichově se nekonala, místo toho se svou žní opájel snímek Kobry a užovky Jana Prušinovského. Petr Zelenka dostal "jen" cenu za scénář, což ovšem přesně odpovídá tomu, co točí. Velmi živé divadelní hry, které film spíše využívají jako dramatický nosič a nedávají mu příležitost vyniknout svými osobitými vlastnostmi (v Karamazových to snad byla jediná výjimka).

Ostatně i fakt, že jeho filmu se vyhýbají herecké ceny, o lecčems svědčí, připomeneme-li starou dějinnou poučku, že centrem filmu je herec. U Zelenky tomu tak není, u něho je v centru dění zápletka, její peripetie, zákruty a odbočky, návraty, překřížení a převrácení, a to dokonce i ve chvíli, kdy hlavní roli hraje třeba Ivan Trojan. Ten pozornost přitahuje nikoliv kvůli režisérsky cílenému herectví, nýbrž proto že JE.

Zelenkovy filmy jsou zkrátka navýsost literární, radikálně řečeno: jsou nefilmové.

Naopak Jan Prušinovský, který získal cenu za režii a Kobry a užovky i dvě herecké ceny a cenu za nejlepší film, je poučeným filmovým autorem. Nevytváří film ze zápletky (jako třeba Petr Zelenka nebo Jan Hřebejk), nýbrž z obrazu, jak to v dějinách filmu doporučuje třeba Tarkovskij nebo Kubrick. Obrazy píšou vyprávění, nikoliv naopak, proto se také film nesestavuje z oddělených, dobře dohraných a vypointovaných miniscén či gagů, nýbrž přirozeně bez bariér a švů protéká z jednoho obrazu do druhého. Proto je také Prušinovského film tak působivý a sugestivní.

Přičte-li se k tomu fakt, že režisér Prušinovský disponuje citem pro rytmus, který se promítá i do používání dynamické, výrazně rytmické hudby a chce působit komplexní emocí filmu ("udělat dobrej biják", řečeno s Jirkou Bartoškou), nikoliv pouze intelektem, máme vysvětlení pro jeho úspěch na Českých lvech téměř kompletně pohromadě.

Práce s takto pojímanou filmovostí byla na Lvech oceněna i ve filmu Schmitke. Snímek Štěpána Altrichtera byl pro české filmařské prostředí zřejmě vypravěčsky příliš "divný" na to, aby dostal cenu v hlavních kategoriích, ale ceny za hudbu a zvuk vlastně takovou cenou jsou. Zvuk a hudba se ve Schmitkeovi stávají hlavními herci, hned vedle přírody. A opět: hrají zevnitř obrazu. Hudebně, rytmicky naplňují a prohlubují záběr, takže ten má najednou až holografickou hloubku. Nic takového literatura ve filmu neumí a nikdy nedokáže.

České lvy letos stálo za to vydržet jenom proto, že konec poskytl tak milé překvapení – ocenění skutečné filmovosti, která českému filmu velmi často a možná i osudově chybí (milé bylo i ocenění dokumentu Opři žebřík o nebe Jany Ševčíkové, který se vymyká populárnímu proudu zábavné dokumentaristiky).

Pro tuto radost z objevu se dá protentokrát zapomenout i na tu nudnou a pokaženou show. Příště ale už určitě i ta zábava bude lepší – výborná.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, producenta Jakuba Horáka a dalších.