V prosinci 2016 činil podíl nezaměstnaných osob 5,2 %. Úřady práce hlásily 381 tisíc uchazečů o zaměstnání okamžitě schopných nastoupit do zaměstnání, o 19 tisíc více než v listopadu. V ekonomice přitom bylo více než 132 tisíc volných pracovních míst. Na jedno volné pracovní místo připadají méně než tři uchazeči. Zaměstnavatelé stále intenzivněji hlásí nedostatek pracovníků jako bariéru dalšího růstu výkonu, což tlačí nahoru vzestup mezd.

Současně se běžným spotřebitelům vůbec nezlepšuje dostupnost řady služeb. Komu se před Vánoci rozbil domácí spotřebič, neměl prakticky šanci sehnat do konce roku opravu. "Jsme plně vytíženi", objednáváme na konec ledna, bylo častou odpovědí pracovníka zvedajícího kontaktní telefon servisních středisek. Onemocnět během Vánoc znamenalo mnohahodinové čekání na ošetření či vyšetření, zubařský zákrok byl prakticky nedostupný, i kdybychom byli ochotni zaplatit jakoukoli sumu.

Ekonom jen těžko chápe situaci, kdy si mnoho profesí stěžuje na "pracující chudobu", a přitom řadu služeb nelze získat ani za nabídku vyšší ceny. Proč se nabídka ve službách nepřizpůsobuje poptávce? Pokud nějakou službu potřebujeme rychle nebo o víkendu či dokonce o svátcích, proč není možné ji získat za příplatek, respektive proč ji nelze získat vůbec? Je na vině regulace, která větší cenovou flexibilitu znemožňuje či je na vině nedostatek zájmu? V každém oboru to asi bude jinak, například ve zdravotnictví je nadstandard pro levicové politiky stále tabu.

Makroekonomové hodnotí situaci jako "napjatý trh práce"či "strukturální profesní nesoulad mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce". V běžné řeči lze říci, že stále méně lidí chce či je aspoň ochotno dělat činnosti, které potřebují zaměstnavatelé či zákazníci. Přitom se dnes stále častěji hovoří o robotizaci a o tom, že lidé nebudou schopni najít uplatnění. Staré dobré přísloví, že řemeslo má zlaté dno, je potřeba oprášit.

Nebo chceme platit čím dál více nezaměstnaných a přitom si pokorně sami opravovat domácí spotřebiče?