Již třetí rok bydlím v Ústí nad Labem. Je poměrně zajímavé v tomto městě sledovat soužití Romů a ostatních obyvatel: Jedna strana si stěžuje na tu druhou a druhá na tu první. Češi si stěžují na Romy: prý dělají nepořádek, nechtějí pracovat, kradou. Romové si stěžují na Čechy: prý s nimi jednají arogantně, diskriminují je, nenechají je pracovat.

Mnoho lidí se snaží vidět věci jednostranně: "mají pravdu ti, nebo oni?" Ovšem část problému je právě ve snaze o zaujetí jednostranného přístupu. Nemyslím si, že je možné najít viníka. Naopak, z mého pozorování česko-romského soužití usuzuji, že obě strany k problému přispívají stejnou měrou.

Někteří Češi si stěžují na Romy, že nepracují, a když se pak Rom přijde ucházet se o práci, je s despektem a s posměšky ihned odmítnut. Někteří Češi si stěžují na Romy, že jsou líní a pak jim na poště dají takové sociální dávky, se kterými vůbec není třeba pracovat. Choval by se snad někdo jiný (třeba i Čech) jinak? A z druhé strany: někteří Romové si stěžují na Čechy, že je "neberou mezi sebe" a potom zničí byty, které jim byly poskytnuty ve snaze o jejich začlenění do společnosti. Podobných paradoxních pozorování by se zde dalo uvést více. Je tedy vidět, že situace není jednostranná. Jedná se spíše o začarovaný kruh - akce, reakce, akce, atd. Težko říci, jestli v sobě jedna ze stran najde dost síly a cti na to, aby tento začarovaný kruh narušila.

Myslím si, že pro Čechy je škoda, že Romy "neberou mezi sebe". Zdá se mi, že romská mentalita je právě to, čím by se Češi mohli nechat obohatit. V čem konkrétně? Třeba v tom, jakým způsobem Romové pracují s emocemi. Kdo někdy byl na koncertu cikánské hudby, ten ví, co tím myslím. Romové se umí plně projevit, Romové umí žít, radovat se, brečet, křičet, atd. Jedna moje známá pořádá psychoterapeutické pobyty a na každý z nich bere i několik svých romských kamarádů. Činí tak proto, že Romové učí Čechy být spontánní - projevovat emoce, uvolnit se, dát průchod všemu, co v nich je. Vzhledem k tomu, že Češi jsou často považováni za dost studená stvoření, zdá se, jakoby to nebyla náhoda, že Romové přišli žít zrovna do české kotliny.

Vzájemné obohacování různých skupin lidí vždy vede ke kulturnímu rozkvětu. Více pohledů přináší více inspirativních myšlenek. Příkladem může být soužití Čechů a Němců z první poloviny dvacátého století. Z tohoto kulturně a myšlenkově bohatého prostředí vzešli nejvýznamnější umělci a vědci své doby: Sigmund Freud, Karl Popper, Ludwig Wittgenstein, Franz Kafka, Edmund Husserl, Tomáš Garrigue Masaryk a řada dalších. To, co se s česko-německým soužitím stalo po druhé světové válce, se dá považovat za českou kulturně-společenskou katastrofu.

Stejně tak je možno považovat za českou kulturně-společenskou katastrofu současný mrtvý vztah panující mezi romskou a českou populací. Co s tím? Začarované kruhy je většinou velmi obtížné narušit. Ovšem každý člověk může svým jednáním přispět ke zlepšení. Někdy stačí se v obchodě usmát na příslušníka té druhé skupiny a spousta věcí se dává do pohybu.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, producenta Jakuba Horáka a dalších.