Dvě velká ega na sebe narazila, ale následně o tom řekla každé něco jiného.

Moskva oznámila, že Donald Trump akceptoval vysvětlení, poskytnuté Vladimirem Putinem po jejich setkání v Hamburku. A sice, že Rusko žádnými kybernetickými útoky nezasáhlo do loňských amerických prezidentských voleb.

Jenže podle USA se věci měly jinak. O nějakém akceptování takového vysvětlení této pro dnešní svět klíčové otázky nelze mluvit - v prohlášení USA se pouze praví, že Trump Putinova slova vyslechl, pustil se s ním do "robustní debaty" a pak navrhl, aby se obě strany vzhledem k naprosté neshodě posunuly dál.

Co je tedy pravda? Prvnímu setkání mezi oběma muži byli přítomni - kromě dvou tlumočníků, vázaných mlčenlivostí - ještě oba ministři zahraničí Sergej Lavrov a Rex Tillerson. Pravě oni dva však poskytli konfliktní popisy toho, co se během déle než dvou hodin za zavřenými dveřmi událo.

Pravdu se zkrátka asi nikdy nedozvíme. Což není dobře - pro svět znejistěný kremelskou velkopanskou agresivitou, jakož i Trumpovým křiklounským, přelétavým, egocentrickou vznětlivostí poznamenaným chováním. 

Jistě, aby se neřeklo, dohodli se pak oba muži na jiných věcech, třeba na mechanismu, jak zabránit tomu, aby se armády obou zemí nedostaly do přímého konfliktu na jihovýchodě Sýrie. 

To samo o sobě není málo.

Američané se dnes snaží v této části válkou zmítané země zabránit vytvoření souvislého pásma území pod kontrolou šíitů, vedoucího od Íránu přes Irák, Sýrii a Libanon až ke Středozemnímu moři. "Blízkovýchodní šíitský oblouk", jak se záležitosti obvykle říká, je strategickým cílem íránských ajatolláhů, kteří chtějí dosáhnout symbolické územní hegemonie.

Což nahání hrůzu zejména sunnitským státům, jako je Saúdská Arábie. Nemluvě o Izraeli, který jen trne hrůzou, jaké vydatné dodávky zbraní by tímto pásmem mohly z Íránu směřovat k libanonskému teroristickému hnutí Hizballáh, volajícímu po destrukci židovského státu.

Pokud tedy Trump tímto tahem vyšachoval Íránce, dnes ruské spojence, je to skvělá zpráva. 

Jenže Putin by nebyl Putinem, kdyby mu tohle hned nedocházelo. Co za to získal, pokud učinil tenhle ústupek? To nevíme. Jakož ani nelze odhadnout, čeho vlastně může reálně dosáhnout nový, při schůzce dojednaný speciální americký vyslanec pro Ukrajinu Kurt Volker. Zaměří se tento muž třeba také na to, aby přiměl Rusy přiznat, že to byli oni, kdo v červenci před třemi lety sestřelil malajsijský cestovní letoun s tři sta lidmi na palubě, letící z Amsterdamu do Kuala Lumpuru? Existuje snad tisíc nepřímých důkazů o tom, že tenhle zločin uvedla do chodu střela vypálená ruskou mobilní protileteckou baterií ze základny v Kursku, kterou Moskva poskytla protiukrajinským rebelům k dispozici.

Stále však schází jedno: aby Rusové věc přiznali a přestali vinu trapně a zbaběle svalovat na Ukrajince. 

Schůzka v Hamburku zkrátka možná časem vejde do dějin, ale i to pouze v ukrajinském nebo syrském kontextu.

V tom hlavním, tedy ve snaze zamezit do budoucna ruským "aktivním opatřením", jak se zásahům do veřejného života na Západě říká v kágébácké hantýrce už od sovětských dob, skončila spíše jako fraška. To by Trump musel na Putinovo popření ohledně krádeží e-mailů lidí kolem Hillary Clintonové reagovat nějakou hrozbou, třeba ve smyslu - budeš-li v tom pokračovat, odpovíme okamžitě masivním posílením vojenské přítomnosti USA v členských státech aliance NATO, sousedících s Ruskem.

Když ale Trump jen řekl: O. K., Putine, neshodneme se, tak přejděme na jiné věci, fakticky kremelskému vládci jen otevřel cestu k tomu, aby v kybernetických útocích, šíření falešných zpráv přes zdánlivě zpravodajské servery a podobném dál jen pokračoval.