Udělovat Nobelovu cenu za mír organizacím, nikoli jednotlivcům, s sebou nese jistou potíž. Není tam jeden lidský příběh, který by se dal převyprávět. Což samozřejmě neznamená, že si organizace takové vyznamenání nezaslouží.

I třeba jedna z nejvysmívanějších Nobelových cen za mír, ta z roku 2012 udělená Evropské unii, měla své hluboké opodstatnění.

Jakkoliv můžeme být oprávněně kritičtí třeba k dost zkostnatělé zbyrokratizovanosti, jíž se vyznačuje provoz v Bruselu, nemění to nic na tom, že myšlenka evropské integrace, postavená na solidaritě a prosperitě, nese hlavní zásluhu na tom, že se na našem kontinentu už neválčí.

Podobně trapně bychom se mohli vysmívat ceně pro organizaci usilující o jaderné odzbrojení ve chvíli, kdy KLDR provádí mohutné jaderné testy, Donald Trump oznamuje modernizaci amerického jaderného arzenálu a Kreml samozřejmě neučinil ani krok směrem k nějakému svému odzbrojení, byť se k tomu zavázal Dmitrij Medveděv při setkání s Barackem Obamou v Praze před necelým desetiletím. Vysmívat tedy ve smyslu: Nobelův výbor zase šlápl vedle.