Středoevropští politici v čele s maďarským premiérem Viktorem Orbánem a lídrem polské politické strany Právo a spravedlnost Jaroslawem Kaczyńským často nahlíží na Evropskou unii, jejímiž členy a také příjemci dotací jejich země jsou, jako na něco, co ohrožuje národní hodnoty a suverénní politická rozhodnutí. V tomto mají pravdu, přinejmenším co se jejich vlastní politiky týče, a podle všeho to tlumočí i postoj těch, kteří jim dávají své hlasy. Konzervativní elektoráty ve středoevropských členských zemích Evropské unie jsou proti hromadnému přistěhovalectví, nelíbí se jim spousta věcí prosazovaných liberálními politiky (například sňatky osob stejného pohlaví) a podporují co největší národní nezávislost. Evropská unie je zvláště v posledních dvou desetiletích naopak stále ambicióznější ve snaze o integraci ekonomik i společné politiky svých členů: přijetím Maastrichtské dohody v roce 1992 Evropské společenství (jak se tehdy toto sdružení nazývalo) učinilo velký krok směrem k evropskému sjednocení a po této cestě postupuje dál.

Přestože noví, převážně pravicoví nacionalisté jsou tou nejsilnější silou, která proti tomu vystupuje, snaha o vytvoření Evropské federace měla vždy své prorocké kritiky také na liberálním křídle politického spektra. 

Jedním z nejhlasitějších byl britský historik Tony Judt. V roce 2011 byla posmrtně vydána jeho kniha Velká iluze, vycházející ze série přednášek, které měl na Boloňské univerzitě. Judt tehdy napsal, že "i když je to v principu žádoucí, jakékoliv ještě užší svázání zemí Evropy je v praxi nemožné. A proto nejspíš není prozíravé to ani slibovat." A pokračoval: "Nechci naznačovat, že národní instituce jsou něco dokonalejšího a lepšího než ty ostatní. Ale měli bychom uznat realitu existence národů a států a uvědomit si riziko, že budeme-li tyto faktory opomíjet, stanou se zdrojem růstu volebních preferencí pro nacionalisty."

Toto poslední varování je právě nyní velmi aktuální. A to ze dvou důvodů. V Maďarsku a Polsku byly vládnoucí strany (tedy Fidesz a Právo a spravedlnost) zvoleny legálně a s velkou převahou hlasů. Tuto svou legitimní majoritu využívají k posílení moci, a to tak, že napadají a snaží se oslabit nezávislé soudnictví, liberální média a další instituce.

Vědec, novinář a bývalý lídr Kanadské liberální strany Michael Ignatieff (nyní stojí v čele Středoevropské univerzity v Budapešti, která se stala terčem útoků premiéra Viktora Orbána z Fideszu) při své dubnové přednášce v Oxfordu připomněl, že "nacionalistická kontrarevoluce je legitimizována demokracií. Vláda, která má majoritu, přijímá legislativu a další opatření proti liberálním institucím. A děje se to jménem lidu. Obviňují nás, že podněcujeme nerovnost − jakákoliv obrana akademických svobod je interpretována jako snaha udržet si privilegia, posílit kastovnictví."

Damir Marusic uvažuje ve svém článku pro časopis The American Interest, že občan ze střední Evropy teď nejspíš "naslouchá nepřetržitým nářkům demokratických deterministů z Bruselu a zmateně se drbe na hlavě. Vždyť jeho legitimně zvolení vůdcové jenom brání hodnoty, které jsou drahé jemu a jeho zemi, před bandou cizinců s mesiášským komplexem, kteří horují za idealistický univerzalismus, o nějž on sám nikdy nežádal, a navíc pochybuje, zda je vůbec reálný."

Za druhé platí, že liberálové zanedbali Judtovy rady a ignorovali nároky národně orientované části společnosti a národních parlamentů na udržení suverenity − dokonce často očerňovali národnostní státy jako rozkládající se přežitky méně osvícených časů. Namísto toho nabízeli Evropskou unii jako model budoucnosti, jako mír garantující velmoc, která bude používat jen svou "měkkou sílu". Zároveň se ale netajili myšlenkou, že k integraci bude muset dojít třeba i s použitím tvrdých institucionálních prostředků, prostřednictvím rozšiřování unijního vlivu na národní rozpočty či ekonomické cíle. A zejména pak vytvořením eura, finanční inovace zavedené právě s politickým cílem dosáhnout větší integrace.

Ruce svázané eurem

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii a sloupkař deníku New York Times Paul Krugman v březnu 2015 napsal, že "určitou dobu je již zřejmé, že vytvoření eura bylo strašlivou chybou. Evropa nikdy neměla předpoklady pro to, aby mohla mít společnou měnu − především nějakou fiskální a bankovní unii, která by podobně jako v USA například dokázala zajistit, že praskne-li na Floridě realitní bublina, Washington automaticky chrání své důchodce před jakoukoliv hrozbou ohrožující jejich zdravotní pojištění či bankovní vklady."

Těžký úder přišel také od vlivného ekonomického komentátora deníku Financial Times Martina Wolfa (jednoho z těch, kteří společnou měnu roky podporovali). "Zavedení eura byl omyl," zahájil letos v červnu jeden ze svých sloupků. "Což neznamená, že euro nepřežije nebo že by bylo lepší, kdyby zmizelo. Náklady na částečné, nebo dokonce úplné znovurozdělení měn by byly příliš vysoké. Projektu společné měny se ale nepovedlo přinést ekonomickou stabilitu ani silnější pocit evropské identity. Stala se zdrojem sporů." A vyvozuje závěr, že "dobrý plot dělá dobré sousedské vztahy. A mít vlastní měnu znamená mít dobrý plot. Je škoda, že se na to zapomíná."

Měl by tedy zbytek členských zemí následovat Británii a z Evropské unie odejít − měl by přijít "EURexit", který by těmto zemím vrátil plnou národní suverenitu a také jejich měny? 

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Co musí Evropská unie udělat, aby přežila.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se