Demokracie musí být něco víc než jen dva vlci a ovce, kteří hlasují o tom, co si dají k večeři, napsal americký libertarián James Bovard. Bohužel je až příliš často zřejmé, kam mířil.
Zastánce demokracie neznepokojuje, že ve světě je méně demokracií než dříve. Dělá jim starost, že voliči dávají přednost populistům, kteří tvrdí, že poté co vyhráli svobodné volby, mohou večeřet, co se jim zlíbí, bez ohledu na zákony, mezinárodní normy, hodnoty, lidská práva či elementární soucit.
V Turecku využil prezident Recep Tayyip Erdogan sérii volebních vítězství k tomu, aby provedl čistku mezi svými oponenty, omezil svobodu tisku a nebývale posílil svou moc. Maďarský premiér Viktor Orbán se otevřeně hlásí k "neliberalismu". Jaroslaw Kaczyński v Polsku dělal vše možné, aby oslabil vládu práva. A Donald Trump, prezident Spojených států, nejmocnější demokracie na světě, posouvá hranice prezidentské moci, kam až to jenom jde, útočí na svobodu tisku i na některé instituce své vlastní administrativy.
Co ohrožuje demokracii a jak ji zachránit?
Přečtěte si názory světových politiků a významných aktivistů a novinářů.
Před těmito silami varoval druhý prezident Spojených států John Adams ve slavném, pesimisticky laděném dopise své ženě: "Měj na paměti, demokracie nikdy netrvá dlouho. Brzy promrhá, vyčerpá a zabije sama sebe." Na rozdíl od králů a diktátorů, kteří odmítají vládu lidu, zastánci neliberální demokracie podkopávají základní instituce a demokratické hodnoty zevnitř, často za jásotu oklamané většiny.
Úkolem těch, kdo věří v demokracii, je dokázat, že se Adams mýlil, opětovně předvést, že demokracie je mechanismem schopným korekce sebe samého. Není to snadný úkol: nedokonalosti demokratické vlády, které jsou její nedílnou součástí, představují snadný terč pro její nepřátele. Byznys, politika, technologie, justice a média, mimo jiné, mají každý vlastní názor na to, jak by měla vláda fungovat.
