Vždycky když naštvu lidi, tak se zaraduju, prohlásil v záchvatu upřímnosti Miloš Zeman v březnu 2017 na TV Barrandov. V téhle větě je schována odpověď na otázku, proč odmítl přijmout demisi ministra Antonína Staňka, proti kterému protestují stovky osobností české kultury. Je sice jasné, že pokud se na odchodu Staňka shodnou předseda ČSSD Jan Hamáček a premiér Andrej Babiš, prezidentovi nezbude než výměnu akceptovat − ústava mu jinou možnost nedává. Ale Zeman si prostě užívá každou příležitost, kdy může prudit a navrch si připadat jako principál politického provozu. A nutno přiznat, že je v tom mistr.

V prezidentově postupu se samozřejmě dá objevit i dílčí motiv: vděčnost, či spíše protiplnění. Staněk splnil Zemanovo letité přání vypořádat se s šéfem Národní galerie Jiřím Fajtem. Toho prezident nemohl vystát, protože Fajt ve volbách podporoval jeho protikandidáty. Když tedy Staněk Fajta (spolu s šéfem Muzea umění Olomouc Michalem Soukupem) z nepřesvědčivých důvodů odvolal a politicky na to doplatil, Zeman splnil svou část neformálního kontraktu: za Staňka se postavil a drží ho ve funkci, dokud to jde. A to navzdory předsedovi ČSSD Hamáčkovi, který nakonec pochopil, že Staněk působí na ministerstvu kultury zhruba jako Shrek v opeře, což jeho straně neprospívá, a rozhodl se ho vyměnit.

Zbývá vám ještě 70 % článku

Co se dočtete dál

  • Jak dlouho může držet Zeman v křesle ministra kultury svého chráněnce Antonína Staňka?
  • Byl od Jana Hamáčka dobrý nápad, že si vybral jako nového ministra Michala Šmardu?
  • Kdo na tom všem vydělá a kdo prodělá?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se