V neděli večer jsem si, po zhlédnutí fotky medvídka koaly pijícího vodu z rukou hasičů, vzpomněl na srovnání rozvíjejících se ekonomik z hlediska jejich zranitelnosti vůči klimatickým změnám. Respektive vůči politikám, které cílí na snížení uhlíkové stopy. Toto srovnání 52 zemí provedli mí kolegové působící v asijských zemích. Ty nepřekvapivě z této komparace vycházejí vůči klimatickým změnám nejzranitelněji. Střední Evropa včetně Česka byla na opačném konci tohoto indexu.
Ovšem v tomto srovnání jsme na předním místě vůči politikám, které cílí na snížení uhlíkové stopy. Je to zastoupeno výší emisí CO2 na hlavu, podílem elektřiny vyrobené z uhlí či rolí automobilového sektoru v daných ekonomikách či příjmy z uhlíkových energetických zdrojů. Zde se česká ekonomika umístila na pátém místě, a to nejen za přispění vysokého podílu automobilového sektoru.
Ze zemí visegrádské čtyřky se Polsko s vysokým podílem uhlí na výrobě elektřiny umístilo na šestém místě, přičemž zbylé země "zaostaly" ve druhé desítce díky vyššímu podílu jádra na výrobě elektrické energie.
Kombinací těchto dvou indexů lze Českou republiku nalézt mezi zeměmi, které sice nejsou nejvíce negativně exponovány vůči klimatickým změnám, ale na které naopak mohou nejvíce dopadnout snahy o eliminaci uhlíkové stopy. Navíc se v dané skupině kromě visegrádských partnerů nenachází další významnější evropská země kromě Německa. To se ovšem jak v energetické politice, tak změnami v automobilovém průmyslu od české ekonomiky spíše oddaluje.
Navíc, pokud získá "zelená politika" větší váhu i v měnové politice eurozóny, bude tento rozpor více patrný a pravděpodobně bude více doléhat na českou ekonomiku.
