Proč mít depresi z rozsudku nad Marianem Kočnerem

Těžko se dívá na sklíčené rodiče Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Právě oni měli největší právo obdržet jasnou odpověď na to, kdo si vraždu vyžádal a zaplatil za ni. Jejich zklamání je obrovské a pochopitelné.

Bolí i pohled na kolegy a přátele zavražděného novináře s družkou, kterým se nedostalo ujištění, že takový čin dokáže náš systém spravedlnosti - který sám zároveň podstupuje opravy - dotáhnout do konce.

Drby o vztazích v senátu soudkyně Ruženy Sabové jsou sice zajímavé, ale v podstatě nemají váhu podemlít samotné tvrzení soudců, že je důkazy nepřesvědčily. Na to mají prostě právo. A platí, že pokud máme pochybnosti, musíme mít i dobré důkazy. Jinak jsme v rovině konspirace.

Ještě víc skličující než to, že se tento obraz spravedlnosti rozchází s veřejnou objednávkou, je jiná věc. Policejní týmy byly silně motivované uspět, když pracovaly na zajišťování důkazů. Snažily se tím napravit reputaci policie, která se přes nitranskou spojku podílela na sledování novinářů. A připojili se i vyšetřovatelé z Europolu, kteří dodali výsledky své práce s datovou stopou z mobilů. Díky těmto zkoumaným částem komunikace, které veřejnosti oprávněně předložila poškozená strana, jsme se dostali hluboko do mysli Mariana Kočnera a Aleny Zsuzsové. A rozplétali pavučinu vztahů a motivů.