Svůdnost přesvědčení, že v krizi jdou pravidla stranou

V situacích, které chápeme jako krizi, vzniká pocit, že je správné něco, cokoli, dělat. („Neseď tam jako buchta, dělej něco!“). Navíc je u nás běžné přesvědčení, že pravidla jsou tu nejvýš pro běžnou situaci, a jakmile je krize, jdou stranou. („Jde o přežití vlády, tak nezávislost justice musí jít stranou!“) Obojí je svůdné, zdánlivě odůvodněné; a obojí je velmi špatně, a platí to pro osobní život stejně jako pro veřejné instituce.

Jiná otázka je, do jaké míry je věcně oprávněná výtka občanům, že neutrácejí, ať vychází z úst ekonomů obecně nebo guvernéra ČNB zvlášť. Česká národní banka má dělat více méně to, co dělá, tj. snažit se držet se inflačního cíle (po přepočtu podle změny spotřebních daní) a držet stabilní kurz měny. To je obtížné, ale zdá se, že to ČNB v podstatě dobře zvládá. Soudí-li, že má vyzývat, popřípadě postrkovat lidi k utráceni, buďsi, ale k tomu více níže. Naopak musí být velice opatrná při výměně informací s vládou. Opět jsou pravidla nastavena dobře: vzájemná nezávislost vlády a banky slouží tomu, aby nepřevládl jediný pohled. Věc je ovšem pro banku i pro podnikatele a ostatní občany zapeklitá, když vláda vládne tak, že nevíme, jaké budeme za dva měsíce platit daně. V takové situaci však právě nesmíme porušovat pravidla, protože tím jen ještě rozmnožíme nedůvěru a pocit nejistoty, které jsou podstatou naší krize.

Musíme naopak postupovat v rámci existujících pravidel. V tom jsme na tom lépe než Evropská centrální banka, jejíž pravidla asi skutečně nefungovala efektivně. Zde nutno ovšem zdůraznit, že v obecné rovině neformální informace musí mezi bankou a vládou v rámci platných pravidel putovat a jistě tak činí. Guvernér se může účastnit jednání vlády a může do její debaty vstupovat. S veřejnými projevy však je a má být velice opatrný, aby nehasil oheň olejem.