Naše země pořád nevzkvétá

Problémy naší země jsou v staršího data než fiskální fetišismus současné vlády. Za posledních dvanáct let naše reálné bohatství vzrostlo o pětinu. To je bezkonkurenčně nejméně ze všech nových členů EU. Jsme v tomto dokonce třetí nejhorší ze všech evropských zemí, tedy i těch mnohem vyspělejších. Po listopadu jsme přitom ze všech komunistických satelitů startovali z nejlepší pozice. Ať už ekonomicky, fiskálně nebo institucionálně.

Je těžké identifikovat jedinou příčinu tohoto relativně dlouhodobého marasmu. Jedna ale vyčnívá nad ostatní: česká metoda privatizace a z ní vycházející slabá institucionální kapacita našeho státu. Místo toho, abychom výnosy z privatizace investovali do budování fungujícího státního aparátu a pokryli dočasně negativní změny hospodářského režimu, nepřímo jsme rozdali prakticky všechna aktiva několika dobře napojeným šťastlivcům v naději, že ti z něj vytvoří všeobecné štěstí. Z toho pramení mnoho našich dnešních problémů, včetně legislativní nestability.

K tomuto zpackanému začátku se přidala podivná ideologie, díky níž si už dvacet let namlouváme, že samojediným zdrojem prosperity je soukromý sektor. Tomu podřizujeme úplně vše. Včetně budování fungujícího státu. Měli bychom proto co nejdřív přestat klást důraz na primitivní konkurenceschopnost nízkých mezd a tomu podřízenou daňovou politiku a právní systém. Musíme masivně zvýšit dotace do vzdělávání, výzkumu a vývoje. Za každou cenu udržet talenty doma.

V první řadě si ale musíme přestat namlouvat, že ekonomická prosperita existuje bez efektivní a silné veřejné moci. Musíme implementovat reformu státní správy a vytvořit mnohem lepší institucionální kapacitu i spravedlivý a inkluzivní stát. Bez takových parametrů můžeme být ještě desítky let montovnou Evropy a mnoho z nás si bude gratulovat. Nikdy ale nebudeme vyspělým evropským státem. Volba je na nás.