Doba nepotřebuje ideologické epigony

Naše diskuse, ekonomické, ale hlavně politické, mi občas připomínají maximu, kterou znám od dětství: Chcete-li se skutečně někomu zavděčit, chvalte boxerovi jeho inteligenci a učenci jeho sportovní výkon. Podobně úspěšnému pragmatikovi chvalte jeho zásadovost a ideologickou neústupnost a zatvrdlému ideologovi jeho schopnost dělat kompromisy. Všichni, které máme za velikány, pragmaticky vystihli volání doby, aplikací hodící se ideologie provedli, co bylo pragmaticky nutné, a když nutnost pominula, odešli do ústraní dobrovolně či (častěji) nedobrovolně.

Velký přínos baronky Thatcherové bylo právě to, že vystihla a provedla, co bylo nutné provést; a aby to byla schopna udělat a přesvědčit potřebný počet lidí, našla politicky konstrukt a vybrala ekonomickou teorii, jak bylo třeba. Britskou krizi vyřešila a odešla ze scény. Po ní zůstali ovšem epigonové, kteří zdůrazňovali její ideologičnost a trvali na „zásadách“, které se hodily pro právě prošlou dobu. Víme přeci, že se často v minulosti generálové připravovali nikoli na válku hrozící, nýbrž na minulou, a stejné je to u politiků a ekonomů.

Je obtížné vybírat, co je dnes platné a co nikoli: tak v praxi otázka nestojí. Na druhé straně je banální říkat, že co hlavně máme přebírat je pragmatismus lidí jako byla baronka Thatcherová, a naopak velice kriticky přistupovat k ideologii. Jiná doba možná potřebuje pragmatické velikány (ani tím si nejsem jist, ale o to nejde), ale rozhodně nepotřebuje ideologické epigony.

Soudím, že jsme v nové situaci a že snadná aplikace teorií, které pomohly vyhrát minulou válku, není správný postup ve zcela nové situaci.