Demokracie je o krizích

Adrenalinové debaty nad navýšením dluhového stropu v roce 2011 nyní ukazují na jedno. Americká politická scéna je v krizi. Rozpory mezi demokraty a republikány jsou tak velké, že neváhají jít proti sobě s nejostřejšími zbraněmi.

Cena za nenavýšení dluhového stropu by byla vysoká. Spojené státy by byly nucené okamžitě seškrtat deficit na nulu (zastavily by se výplaty sociálních dávek, platy v armádě a další). Současně by i tak bylo ve hře riziko technického bankrotu - neschopnosti státu platit úroky z dluhu. Proč tedy Kongres balancuje na hraně tak vysokého útesu?

Hlavním důvodem je rostoucí propast mezi republikány a demokraty, která odráží hlubší rozdělení uvnitř americké společnosti v řadě otázek (od obrany po sociální politiku). Ubývá států, kde mají šanci vyhrát jak demokraté, tak republikáni (tzv. swing states) a naopak roste počet jednobarevných. I proto klesá motivace kongresmanů a senátorů hledat nadstranickou střední cestu. Dnešní spor o rozpočet, dluh a s ním spojené politiky se tak nakonec může vyhrotit až stížností prezidenta Baracka Obamy u nejvyššího soudu a americká ekonomika mezitím může nést nemalé náklady.

Zapomíná se ale na jedno. I vyspělé demokracie jako Spojené státy jsou v zásadě odsouzené k podobným politickým krizím, jako je tato. Častokrát tvrdý boj o moc se vede na veřejnosti a je úmyslně ztížen celou řadou zákonných a ústavních pojistek, které znemožňují jedné síle kompletně ovládnout společnost. Demokratické rozhodování v USA nebo v Evropské unii proto při srovnání s řadou polo-totalitních režimů působí neohrabaně. Je to ale daň, která se vyplatí zaplatit. Demokracie není jenom o krizích, ale i o následných regeneracích, které dohromady tvoří kolektivní sdílenou zkušenost a zpětně posilují.