Situace na východě Evropy by měla stmelit EU ve společném postoji k energetice

Je zjevnou a nepopíratelnou pravdou, že schopnosti polské diplomacie jsou výrazně nadprůměrné. Osobně se domnívám, že právě načasování velmi silného prohlášení a návrhu k energetickému tématu je toho zřejmým důkazem, přičemž si nelze činit iluze o tom, že polský postoj v sobě neobsahuje značnou váhu obhajoby i svého vlastního zájmu.

Zvláště pak, pokud si připomeneme pár fakt z letošního prvního čtvrtletí, jež bylo ve své druhé polovině zásadně ovlivněno událostmi na východě Evropy. Před jejich vypuknutím bylo jedním z hlavních unijních témat projednávání energeticko klimatického balíčku do roku 2030, jehož koncept v lednu zveřejnila Evropská komise a v březnu jej měla projednávat (případně schvalovat) Evropská rada. Polsko při dosahování souladu při jeho schvalování bylo jednou z nejméně konsensuálních zemí, když se v jeho postoji odrážel výrazně specifický energetický systém, reflektující jak tamní přírodní a geologické podmínky, tradice a ekonomickou strukturu země. Že by tedy Polsko bylo leaderem v zavádění revolučních změn v evropské energetice či současně tvůrcem společných pravidel a podmínek, tak to tedy nikoliv.

Na druhou stranu Polsko, i díky své neblahé historické zkušenosti, možná nejlépe ze všech členských zemí EU poznalo, že právě ukrajinský konflikt zásadně mění paradigma nejen energetického systému, ale též konceptu energetické politiky. V této souvislosti je rovněž vhodné si připomenout, že v předkrizovém období nebylo daleko od toho, aby právě energetická politika se stala další se společných politik Unie; nakonec z této ambice prozatím sešlo, nicméně ukrajinský problém potvrhuje urgentnost oživení tohoto tématu.

A právě proto, že Polsko je energeticky velmi specifická evropská země v mnohém se zásadně odlišující od evropského mainstreamu, ve spojení s potřebou vytvořit nějaký společný evropský energetický štít postavený na obranu nově se projevivšímu riziku, vytušilo příležitost v tom smyslu, že přijde-li s podobnou iniciativou jako první, jako nositel této myšlenky, i stopa v prosazení polského zájmu zde může být velmi silná.

Objektivně lze opravdu připustit, že polský návrh a koncept přicházejí v pravý čas. Lze však současně dodat, že pro opravdu jednotný energetický trh v EU a společná pravidla a pilíře energetické politiky v polském konceptu leccos chybí. Je z něj zřejmé, že zakladatel určité koncepce se snaží v jejím pojetí maximalizovat především svůj vlastní zájem. V konceptu se vůbec nehovoří o zefektivnění trhu s emisními povolenkami, o modelech výstavby nových energetických kapacit, o sjednocení forem podpory rozvoje energetiky.

Jako způsob, jak upozornit na vrcholně závažný strategický problém je však polský koncept velmi potřebný, užitečný, a jak řečeno - přišedší v pravý čas. Bylo patrné, jak vlivem zhoršení politické situace na východě Evropy se tolik učekávaný energeticko-klimatický balíček stal během několika dnů dokumentem druhé kategorie ve světle ukrajinských událostí. Lze tak říci, že jeden energetický problém tak byl "vytlačen" jiným, podstatně závažnějším. Společný jmenovatelem obou problémů nicméně je, že přijetí evropské energetické strategie je životní nutnost, že se jedná o velmi komplexní problém, v němž je žádoucí se vyvarovat fragmentaci a "sektorizaci" (když každá členská země má jiné podmínky pro energetický sektor, jinou strukturu energetických zdrojů, jež jsou v jedné zemi preferovány, v jiné zavrhovány). Ukrajinská krize tak nechtěně dává Evropě další šanci konečně mluvit v energetické politice jedním společným hlasem - Evropa by měla tuto možnost využít.