ECB je neschopná vyhovět všem

ECB postupně vyčerpala palebnou sílu většiny nástrojů své monetární politiky při obraně společné měny euro v průběhu akutní fáze krize eurozóny v letech 2009 - 2013. Vstup ECB do boje za záchranu eura a udržení zemí periférie uvnitř eurozóny byl rozhodujícím impulsem pro překonání krizového období. Daň, kterou ECB za daný postup zaplatila, je výrazná ztráta autonomie a nezávislosti ve srovnání s obdobím před rokem2008. Nyní se od ECB očekává také příspěvek k obnovení ekonomického růstu a zabránění deflačního vývoje. Je ale schopna ECB v takové situaci jednat efektivně? Má ECB mandát k provádění takové politiky?

Odpověď na první otázku můžeme hledat v Japonsku. Japonská ekonomika se již téměř dvě dekády nachází v situaci ekonomické stagnace a neschopnosti monetární politiky přispět k nastartování růstu ekonomiky. Japonská centrální banka drží úrokové sazby dlouhodobě blízko nuly, provádí politiku kvantitativního uvolňování. Expanzivní fiskální politika udělala z Japonska zemi s jedním z nejvyšších vládních dluhů. Přesto se Japonsku nedaří nastartovat ekonomický růst.

Samotná otázka se týká mandátu ECB provádět opatření za účelem stimulace ekonomického růstu. ECB je bankou s jedním primárním cílem a tím je udržování cenové stability. Zde je v době ohrožení eurozóny deflačním vývojem zcela jistě aktivita ECB obhajitelná. ECB může v případě neohrožení primárního cíle přispívat také k naplňování sekundárních cílů, jimiž je právě ekonomický růst a stabilizace trhu práce. Zůstává ovšem zásadní otázkou zda je společná monetární politika schopna ovlivnit vývoj reálné ekonomiky jednotlivých členských států.

Problémem totiž není jen otázka účinnosti monetární politiky jako takové, ale především přetrvávající heterogenita mezi členskými státy eurozóny. Již před vypuknutím krize bylo zřejmé, že „one size fits all“ politika nevyhovuje rozdílným ekonomickým podmínkám členských zemí eurozóny. Již před krizí byly státy kritizující expanzivnost politiky ECB a státy poukazující na přehnaný důraz na udržování cenové stability. Při pohledu na současné rozdíly mezi jádrem a periférií eurozóny se jeví neschopnost ECB vyhovět všem ještě více alarmující.

Vlastní vyhlášení záporné sazby na depozita bylo spíše testováním reakce trhů. Z pohledu komerčních bank je již celkem jedno zda je sazba nula nebo -0,1. ECB však může zjistit, že dopady jsou úplně v jiných oblastech, než zamýšlela. Data ukazují, že komerční banky zvýšily svou aktivitu na dluhopisových trzích (pomáhají tak stabilizovat situaci zemí periférie) a snížení úrokových sazeb může přispět k snížení přílivu kapitálu a oslabení eura. To by dále mohlo pomoci procesu posílení konkurenceschopnosti eurozóny vůči zbytku světa.