Sankcemi platíme za zachování cti

Rusko nedodržuje smlouvy a Západ udělal hodně chyb. Ukrajina jakožto stát mohutně selhával a ekonomicky šel dolů. Západ nevzal v úvahu geostrategické chování Ruska. Řešení bylo pomalé a neefektivní. Teď už to spíše vnímám jako boj o to, jak se z toho se ctí dostat s tím, že minimálně Krym zůstane ruský. To, za co platíme sankcemi, je ta čest. Hlavní roli bude mít diplomacie, pokud tedy nedojde na vojenskou eskalaci. 

Od kolegů z Ukrajiny slyším, že Západ nedělá nic. Sankce jsou něco, čím se z tohoto nařčení aspoň trochu vyplatíme. Je dobré připomenout, že sankce EU vůči Rusku jsou pro EU bolestivější, než sankce Ruska proti EU.

Opět sankce – má cenu je platit? Je to trest a lekce pro Rusko za to, že porušuje smlouvy. Jejich porušení v tomto případě má ovšem svou nepříjemnou, geostrategickou logiku, kterou diplomacie musí vzít v potaz. Putin kvůli ekonomickým sankcím těžko ustoupí. Jak říká známý politolog John Mearsheimermarch, „when vital interest are at stake, countries are invariably willing to suffer great pain to ensure their security“, tedy když jde o životní zájmy, jsou země vždy ochotny trpět velkou bolestí, aby si zajistily bezpečnost. Zjednodušeně řečeno, země se může potácet v hluboké recesi, ale tanky mohou jet dál ještě dlouhé měsíce. 

A Rusko bude platit hodně. Opakovaně zas a znovu přichází o důvěru investorů, což dlouhodobě snižuje příliv investic. Můžeme jen doufat, že se to nějak promítne do vědomí ruských občanů a ovlivní to negativně popularitu takových vládců jako je Putin. 

Nicméně v tuto chvíli je potřeba pochopit postoj Ruska a dohodnout se s ním, s využitím všech pák. 

Za druhé, Rusko je třeba tlačit k poznání, že dohody se vyplácí dodržovat.  To je současně i nejekonomičtější záležitost v celém sporu s dlouhodobým dopadem. Ale co a kdo je to vlastně Rusko? 
EU je zatlačena ke zdi. Tou dobou by měla podávat nejlepší výkony. V době finanční krize skutečně předvedla velkou snahu o záchranu. Ale v tomto konfliktu tu vidím velký deficit, i když musím připustit, že nevidíme valnou většinu toho, co se děje pod pokličkou. 

A co se týče překvapení z konfliktu na obou stranách, vyvstává mi na mysl jeden výrok někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „Nikdy v životě se něco takového nestalo, a už je to tady zase“.