Sankce - špatná výchova Ruska

Když sleduji diskuzi nad ekonomickými sankcemi mezi Ruskem a západním světem dostávám dojem, že se USA a Evropa pasovaly do role rodičů, kteří se snaží vychovat svého nezbedného potomka - Rusko. Nezbedný potomek se rozhodl si přivlastnit něco, co mu v žádném případě nepatří (lidově řečeno “ukrást“) a rodiče mu v afektu nařídí týdenního „zaracha“ bez počítače, tabletu či herní konzole.

A co je výsledkem? Nezbedné dítě lenoší u televize, fláká školu, a když ho rodiče požádají o pomoc – např. jít nakoupit, ohradí se, že má přece toho zaracha! Trest, který nesouvisí s původním prohřeškem, nezbedné dítko nenapraví. Výchovnou lekcí by bylo vrátit osobně odcizenou věc s osobní omluvou (tzn. nést následek svého činu, jak o tom např. píší americké autorky Adele Faber a Elaine Mazlish v knize Sourozenci bez rivality).

Stejně tak je to i s ekonomickými sankcemi – nenapraví agresora, zato nepáchají škody na obou stranách. Jak např. prof. Ekonomie Milan Zelený upozorňuje, ruská ekonomika není malá. Co do objemu (samozřejmě ne co do kvality) je větší než Kanada či Austrálie. Sankce, které USA zatím uplatňovaly, byly vždy namířeny proti malým ekonomikám Iráku či Libye, které tvořily pouhý zlomek americké ekonomiky a na které nebyly USA nijak závislé. Rusko je jen 8x menší než USA a eurozóna, ale mnohé země Evropy jsou na ruském plynu životně závislé. To dává našemu nezbednému „dítku“ velký prostor pro vydírání.

Tak proč proti politické a vojenské svévoli Ruska reagujeme nástroji, které s problémem nesouvisí a proč se nesoustředíme na ty, které s problémem přímo souvisí a které na problém přímo cílují? Mám na mysli především diplomacii, která ještě nevyčerpala své možnosti (i když chápu, že s člověkem, který nedrží slovo a veřejně prohlašuje ověřitelné nepravdy, to není jednoduché zadání), a vojenskou pomoc Ukrajině v podobě ochrany a uzavření hranic Ukrajiny s Ruskem a omezení dovozu vojenské techniky a materiálu do Ruska.

Pak by přes rusko-ukrajinské hranice nemohly proudit kolony vojenské techniky nabarvené ať už na bílo nebo na zeleno. Samozřejmě, tu a tam by nějaká „zelená myška“ proklouzla ale s tou by si ukrajinská armáda za logistické, strategické a jiné pomoci „Západu“ poradila snáz, než s proudem lidské a technické pomoci rebelům z Ruska. V zájmu uklidnění situace, po které všichni na Ukrajině touží, bychom mohli poskytnout Putinovi prostor pro sebenápravu – například tak, že ho necháme zprostředkovat dohodu mezi ukrajinskou vládou a rebely. Podle mého názoru nemá smysl se snažit Putina ponížit a poškodit Rusko. Našim cílem by mělo být prosazování pravidel chování, která by byla respektovaná jak na „Západě“ tak i „Východě“. Podle zásady „respektovat a být respektován“ naučme se respektovat zájmy druhých a vyžadujme po nich respektování těch našich.

A na závěr si dovolím takovou malou konstruktivní myšlenku, která mě napadla, když jsem četla zprávu, že Mezinárodní měnový fond zvažuje zvýšení finanční pomoci Ukrajiny. Je to ale to, co Ukrajina opravdu potřebuje? S výjimkou prostředků, které by měly pomoci zajistit nutnou likviditu Ukrajiny, nebylo by vhodnější založit rozvojovou banku pro Ukrajinu s participací soukromého kapitálu, do které by se nalilo těch pár desítek miliard dolarů či více, a přes kterou by se financovali infrastrukturní a jiné projekty na podporu a rozvoj Ukrajiny. Účast soukromého kapitálu ze „Západu“ by byla pojistkou proti riziku rozkradení peněz, odříznutí místních oligarchů a neefektivnímu využití prostředků. Začít by se mohlo hned a to opravou plynovaných rozvodů, instalací měřičů u koncových spotřebitelů nebo odborné pomoci při výběru daní a ukotvení fungujícího daňového systému. Na projektech by spolupracovaly firmy z celého světa včetně Evropy a USA a místo pláče nad rozlitým mlékem na polských polích bychom četli články o rostoucích zakázkách pro zahraniční firmy na Ukrajině a možná i v Rusku. Není toto lepší scénář?

 Autorka je hlavní ekonomka Raiffeisenbank, lektorka Vysoké školy Škoda Auto a.s.