Svůj osobní citový účet s Václavem Havlem jsem si pro sebe uzavřel v pondělí v podvečer, v té tříhodinové frontě od Betlémské kaple k Pražské křižovatce a během deseti sekund před prezidentovou rakví. Ne že bych pak už úplně okoral, ale jen jsem si přál, aby to bylo celé za námi, aby v pátek přiletěl s Clintonovými Lou Reed, zahrál Perfect Day, jako v roce 2002 při rozloučení v New Yorku, a já už mohl na Václava Havla jen s velikým vděkem vzpomínat.

Vlastně mi to do té chvíle připadalo jako - předem se omlouvám, pokud vám to přijde nepřípadné - vlastně "šťastná smrt" smířeného nemocného muže, který zemřel ve spánku na svém Hrádečku, po boku své ženy, vyrovnaný se svým životem a rozloučený s přáteli i dalajlamou. Smrt, která se - znovu se omlouvám - dlouho čekala, takže to přes všechen smutek, který nás zaplavil, nebyl polský šok, když v dubnu 2010 během chvíle zahynul prezident s půlkou elity své země.

No a pak se to začalo nějak celé komplikovat. Najednou se to valilo ze všech stran: když jsem v úterý v patnácté minutě Událostí viděl "exkluzivní záběry" černých hřebců vybraných k tažení lafety s ostatky prezidenta a z Facebooku se valily výzvy k účasti na "trucpohřbu", tedy středečním smutečním pochodu od Křižovatky na Hrad, či k okamžitému podpisu za přejmenování ruzyňského letiště na Václav Havel Airport, začalo mi být už trochu mdlo.

Čímž vůbec nezpochybňuju, že se to všechno dělo jen a jen z dobré vůle, z velké úcty, ze snahy naplnit v mimořádné chvíli veřejnou službu. Jenže po stovkách virtuálně sváděných soubojů na všech sociálních sítích, jsem asi správně vytušil, jak to bude celé vypadat dál.

Že se to celé nějak zas v nejlepších tradicích soubojů Pravdolásky a Klausolásky (děkuji za termín Eriku Taberymu) zvrhne, že se v nastavené atmosféře "Kdo nepláče, není Čech" za chvíli dostaneme do klasických klišé, že se každou chvíli zjeví první skupina "Nedovolme mluvit Václavu Klausovi, zneuctít projevem památku Václava Havla" a že to celé skončí ve zvláštní křeči.

K čemuž nakonec bohužel přispěly i Hospodářské noviny svým středečním otvíracím titulkem, který - přiznejme si to - vůbec neodráží smutnou ironii ve výroku Karla Schwarzenberga navedeného navíc naší otázkou. Protože to, co se děje dnes, je skutečně jistou ironií dějin, ale určitě to nemá být další výzva k dalšímu kolu občanské války. Jen to tak bohužel z toho titulku vypadá.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Státem organizovaný smutek je věc, s níž nemáme autentické zkušenosti, takže je úplně zbytečné komplikovat si ho ještě starými spory a averzemi.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru